Prateta

Zemřela ve svém ušáku, při svém odpoledním odpočinku s kávičkou a s nejmilejší knížkou od Zdeny Frýbové...

Když jsme šli s manželem a s dcerou uklidit začátkem září pratetin hrob, vzpomínali jsme, jak nám často říkala, že na ni stejně brzy zapomeneme. Ujišťovali jsme ji, že na ni nezapomeneme nikdy, protože na ni se prostě zapomenout nedá, ale mávala po nás rukou.

"To byste mi to museli dát písemně!"

A mě tehdy nad jejím hrobem, napadlo, čím ji letos při dušičkách ujistím o tom, že jsme na ni opravdu nezapomněli. A dám jí to písemně, přesně, jak chtěla!

Týden před Památkou zesnulých se všechno začalo nějak kazit. Rozbila se nám pračka, osmnáctiletá dcera se rozešla se svojí láskou a můj manžel, roztržitý pan profesor, byl celé dny nervózní, protože se měl od svého nového šéfa dozvědět, jestli s ním pojede na měsíc do Anglie on, nebo někdo jiný.

"Všichni říkají, že jsem jediný z ústavu, kdo tam s ním může jet. No jo, Aničko, ale šéfovi je třicet! Copak si s sebou do Anglie vezme padesátiletého chlapa?! Na celý měsíc?!"

Takhle se rozčiloval ráno při holení a já ho snad už po tisící ujišťovala, že do Anglie pojede on a nikdo jiný.

Když si sedl ke snídani, bouchl se do čela.

"Aničko! Já úplně zapomněl! Jeden můj kolega... jednou u nás byl! Doktor Struhár! Pamatuješ se? A dneska se s námi loučí! Odchází na jiné oddělení! Povýšil! Nemáš doma náhodou nějakou maličkost? Už přece kupuješ dárky na Vánoce... Aničko! Podívej se! Ty mě vždycky zachráníš!"

Tak jsem šla do ložnice, kde jsem už opravdu měla ve skříni schované nějaké dárky a cestou jsem si říkala, Struhár... Struhár... á, už vím! Takový vousatý medvěd! A kuřák!

Tak to bude jednoduché!

Spokojeně jsem vyndala ze skříně dárek pro tatínkova bratra.

Dárkové balení cigaretových papírků a exkluzivního tabáku, zabalené v neutrálním tmavomodrém papíru.

"Máš to u telefonu," zavolala jsem na manžela a utíkala jsem do práce.

Když jsem se odpoledne vrátila, otevřely se přede mnou dveře bytu ještě dřív, než jsem z kabelky vyndala klíče.

"Mamko! Dali jsme to s Láďou zase dohromady," hlásila mi šťastná dcera a pokračovala. "Vyluxovala jsem, umyla nádobí a připravila jsem obložené chlebíčky! Táta je už doma a má pro tebe překvapení! Budeme oslavovat!"

Mrkla na mě, vzala mi z ruky tašku s nákupem a vtancovala do bytu.

Vida, jak se to všechno urovnalo, pomyslela jsem si spokojeně. Láďa je zpátky a opravář na pračku přijde večer. Snad se už do dušiček nic dalšího nestane!

Když jsem se přezouvala, objevil se ve dveřích kuchyně můj manžel s nádhernou kyticí.

"Aničko! Jedu do Anglie! Díky tobě!"

Podal mi kytku a chtěl mě obejmout, což pochopitelně kvůli kytce nešlo, tak jsem ji šla dát radši do vázy a manžel šel za mnou a celý šťastný mi vypravoval, jak se to všechno seběhlo.

"Dopoledne jsme dávali Struhárovi dárky na rozloučenou. Každý pro něho něco měl. A já měl pro něho ten dárek od tebe! Tys ráno odešla a ani jsi mi neřekla, co to je, Aničko! To víš, já to nerozbaloval, na to nebyl čas, Struhár si to rozbalil sám, a sotva to rozbalil, začal se chechtat! Všichni se kolem něj nahrnuli a chechtali se taky! To ti byl takový řev, že se k nám seběhl celý ústav!"

Manžel se rozesmál, a protože kytice už stála ve váze na stole, objal mě a políbil.

"A pak přišel dokonce i náš šéf! Podíval se, co ode mě Struhár dostal a začal se chechtat taky! A pak to konečně řekl! Aničko! Přede všemi řekl, doktore, jedete se mnou do Anglie! S vámi bude legrace! Představ si, Aničko! Vybral si mě! A to všechno jenom díky tomu tvému dárku pro Struhára!"

Manžel se na mě obdivně díval a já vůbec nic nechápala.

Proboha, co je na cigaretových papírkách a na tabáku legračního?! V tom jejich výzkumném ústavu se snad všichni zbláznili!

A pak mě něco napadlo...

Šla jsem do předsíně k telefonu, a okamžitě mi bylo všechno jasné!

Balíček v neutrálním tmavomodrém papíru, s cigaretovými papírky a exkluzivním tabákem, ležel na stejném místě, kam jsem ho ráno položila.

Ale zmizel druhý balíček! Zmizel balíček, kde jsem měla zabalený dárek pro pratetu Babetu, k Památce zesnulých. Zmizel balíček, ve kterém byl věneček s nápisem: Nikdy nezapomeneme.