Rande plné krve

Láska
Láska
0:00
/
0:00

Tohle moje rande bylo nejenom mým prvním rande, ale zároveň bylo i mým rande nejostudnějším! Jediné, co mě snad trochu omlouvá, je skutečnost, že mi bylo sedmnáct let, a že se toto dubnové rande uskutečnilo před padesáti lety.

O nápadníky jsem v polovině šedesátých let minulého století nouzi neměla. O dva roky starší bratr měl spoustu kamarádů, mezi nimi bylo i několik vysokoškoláků, a ti všichni ze mě byli doslova „na větvi“!

A tak netrvalo dlouho a dostala jsem první pozvání na rande od jeho kamaráda Jindry, studenta filozofické fakulty. Chtěla jsem mu ukázat zahradu vedle starého mlýna, kam jsme si jako děti chodily hrát.

Možná bychom si spolu mohli zahrát na schovávanou, napadlo mě, ale pak jsem si uvědomila, že jdu na své první rande a dala jsem si do kapsy šusťáku rtěnku. V té době jsem si totiž malovala rudé rty a měla jsem pocit, že jsem dospělá žena, i když jsem nebyla jedno ani druhé.

Jindra na mě čekal před domem, tak jsem si v chodbě naposledy namalovala rty a vyšla jsem na ulici.

„Kam půjdeme,“ zeptal se mě s úsměvem a já kývla směrem k Labi.

„Ukážu ti nádhernou zahradu! Chodí se tam tajným vchodem, o kterém vím jenom já, a proto tam budeme jenom my dva! Je tam všechno! Stromy! Keře! Skála a v ní jeskyně! Krásná zelená tráva! A je tam úžasné ticho!“

Dneska si říkám, že Jindra musel v duchu jásat! Byl nádherný dubnový den a já ho právě pozvala do zahrady, kde kromě nás dvou, nikdo jiný nebude! A tak jsme šli zamilovaně přes most, sešli jsme k Labi, a když jsme došli k plotu, který byl nepropustně prorostlý stromy a keři, rozhlédla jsem se. Nikdo nešel.

„Pojď za mnou,“ vybídla jsem Jindru a vnořila se před ním do keřů. Stačilo proklestit si opatrně cestu k díře v plotu, prolézt skrz a keře zůstaly za námi.

Stáli jsme v zahradě, která vypadala přesně tak, jak jsem mu ji popisovala. Vzala jsem ho za ruku a odtáhla ho na malou mýtinku uprostřed keřů, která byla právě teď prozářená sluncem.

„To je krása, viď,“ vydechla jsem nadšeně a pak jsme šli dál, a když se ukázal otvor do jeskyně, poslala jsem ho napřed, že za ním hned přijdu.

Poslechl mě a šel k jeskyni. Já se skrčila za jeden keř, vyndala jsem rtěnku a přemalovala si pusu, protože teď přece musím být krásná! Budeme se líbat!

„Ireno,“ ozvalo se od jeskyně a já zpanikařila.

„Už jdu,“ zavolala jsem a dala si rtěnku do kapsy šusťáku. A pak jsem šla pomalu k jeskyni, ruce v kapsách šusťáku, připadala jsem si jako manekýnka a určitě mi to s tou namalovanou pusou muselo hodně, ale opravdu hodně slušet!

Jindra už byl v jeskyni a já si říkala, že půjdu potichu a udělám na něj BAF, ale než jsem to udělala, ještě jednou jsem si přetřela pusu rtěnkou, upravila si vlasy, které se mi rozčepýřily, když jsme prolézali skrz plot, a utřela jsem si koutky očí, abych tam náhodou neměla ospalky.

Mezitím jsem došla k jeskyni. Uvnitř byla úplná tma, ale věděla jsem, že musím jít dva metry rovně a pak zahnout doprava, kde už bude světlo, které do jeskyně procházelo průrvou ve skále. Ale sotva jsem udělala pár kroků, Jindra mě ve tmě chytil a chtěl mě líbat!

Já o něco zakopla, upadla jsem, a když jsem po kolenou dolezla za roh, na světlo, vstala jsem.

„Promiň,“ ozvalo se za mnou. „Nechtěl jsem tě polekat!“

„Ty za to nemůžeš! O něco jsem zakopla!“ Otočila jsem se na něj a on příšerně zařval!

„Tobě teče krev?! Co se ti stalo?!“ Vytáhl mě z jeskyně ven a tam se vyděsil ještě víc.

„Jsi celá od krve?!“

No... od krve jsem tedy opravdu nebyla. Byla jsem od rtěnky. Zapomněla jsem ji totiž zavřít a dala si ji do kapsy otevřenou. Když jsem pak měla ruku v kapse, zamazala jsem si od ní prsty, od prstů jsem si zamazala obličej, a bylo mi jasné, i když jsem neměla zrcátko, že musím vypadat jako Indián na válečné stezce. Společnými silami jsme „krev“ utřeli a Jindra mě doprovodil domů.

A i když jsme zůstali přátelé dodnes, tohle moje první „krvavé“ rande, zůstalo naším rande posledním.