Sama v noci, v prázdné ulici
Dcera si koupila pepřový sprej, který je zároveň i baterkou. Když se zeptala, jestli se baterie dá vyměnit, prodavač se usmál. „Než se vybije, tak ho vypotřebujete.“
V roce 1970 jsem tři měsíce pracovala jako nápověda v divadle v Mostě. To ještě stála stará budova divadla i stará část Mostu, která už ale byla z velké části vybydlená - lidé se odsud odstěhovali na nové sídliště. Já tehdy ještě dostala byt v té staré části, v domě, kde bydlela už jenom jedna stará paní, která se odmítala vystěhovat.
Když jsem se vracela v noci domů, z představení nebo ze zájezdu, nosila jsem v dlani schovaný silný, asi deseticentimetrový špendlík. Potkávala jsem policejní hlídky s vlčáky a občas šel proti mně muž. Srdce se mi pokaždé strachy roztlouklo, a když jsem si jednou uvědomila, jak je špendlík, který mi kouká mezi prostředníkem a prsteníkem, prakticky nepoužitelný, málem jsem omdlela.
Ale bála jsem se zbytečně. Víte, co se pokaždé stalo? Všichni ti muži, které jsem v nočním Mostě potkala, sešli z chodníku do silnice a beze slova prošli kolem mě prostředkem silnice. Nikdy potom jsem se s podobnou ohleduplností nesetkala.
Nedávno jsem o tom mluvila v Činoherním klubu, a kolega Radvan přikývl.
„Já to dělám taky.“ Překvapeně jsem se na něj podívala.
„Tak to jsi výjimka.“
„Nene. Nejsem. Všichni mí kamarádi to dělají. Sejdeme z chodníku a jdeme po silnici. Nebo si v noci sednu tam u nás na náměstíčku, a počkám, až ta ženská projde. Akorát je blbý, že tam někdy sedím i dvě hodiny. Někdy jde totiž jedna ženská za druhou.“
A pak jsme se začali bavit o strachu, který ženy prožívají, když jdou v noci samy po ulici, a za nimi nebo před nimi, jde muž.
„Já to úplně cítím, ten její strach,“ souhlasil Radvan. „A když docházím k domu, říkám si, teď zpomalím a sáhnu do kapsy pro klíče, a ona se strachy zblázní, protože si myslí, že zpomaluju kvůli ní! A taky že jo, slyším, jak její chůze znervózní, a nejradši bych se otočil a zavolal na ni, já tady bydlím! Chci si jenom odemknout!“
S tím jsem ale nesouhlasila.
„To bych nedělala! Zastavit se! Otočit se! To je nebezpečný! Kdybych viděla, že se chlap, co jde přede mnou v prázdný ulici, zastavuje a otáčí, tak...“ Přikývl.
„Já vím. To bych si musel dát na záda ceduli, nebojte se, nejsem vrah.“
„A ženská by měla ceduli, mám pepřák, nepřibližujte se.“ A pak jsme naši debatu skončili, protože začínala večerní generální zkouška.
Když jsem o půlnoci přijela do Kolína, nasedla jsem u nádraží do taxíku a za chvíli jsem byla doma. A tam jsem vzpomínala na to, jak to bylo krásné, když jsem kdysi dávno chodila v noci kolínskými ulicemi. Sama. A beze strachu. Od roku 1968 do roku 1993 jsem pracovala v kolínském divadle jako nápověda a vracela jsem se skoro denně v noci domů. A nikdy jsem se nebála.
Pak jsem v roce 1994 začala dojíždět do Prahy do Činoherního klubu, a když jsem se někdy vracela z večerních generálek, ráda jsem jezdila pantografem. Vystoupila jsem na kolínské zastávce a šla jsem domů půlnočním městem, tichými, osvětlenými ulicemi, přes náměstí a pak po mostě přes Labe.
Nadechovala jsem se svého rodného města, šťastná, že jsem po dlouhém dnu konečně doma.
Bohužel, nic netrvá věčně. Koncem devadesátých let jsem se začala v noci v Kolíně bát. Nikdo mě neobtěžoval, nikdo mě nepřepadl. „Jenom“ jsem začala mít strach z mužů, které jsem v nočních ulicích potkávala. A tak jsem večer začala jezdit rychlíky a na kolínském nádraží si beru taxi. A moje dcera si kupuje pepřák.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.