Skákání přes kaluže, Helena a tkaničky

Film byl natočený podle knihy Alana Marshalla a režíroval ho Karel Kachyňa. Chlapce hrál nepřekonatelně Vladimír Dlouhý, Zdena Hadrbolcová hrála jeho maminku a Karel Hlušička, tatínka.

Bylo mi tehdy dvacet let. Do té doby jsem o dětské obrně, kterou jsem dostala jako čtyřletá v roce 1954, nikdy s nikým nemluvila. V rodině se ke mně všichni chovali jako ke zdravé, což byl sice největší dar, jaký mi mohli do života dát, nicméně tenhle film mi dal daleko víc.

Seděla jsem vzadu v poloprázdném kině, a když jsem se ocitla ve tmě a film začal, měla jsem pocit, že se dívám na sebe. Že konečně vidím uceleně a přehledně to, co mě jako čtyřletou potkalo. Jako bych poprvé viděla i své rodiče a uvědomila si jejich slzy a smutek nad tím, co se mi stalo. Ten film byl moje zrcadlo a já ho celý probrečela úlevnými slzami a na konci jsem si řekla, ano, i když jsme postižení, můžeme mít všechno, co chceme...

Uběhlo asi třicet let a potkal mě film, který mi dětskou obrnu opět připomněl. Jmenoval se, Život s Helenou. Jedna ze tří sester i s manželem tragicky zahyne, a o jejich tři děti se má postarat nejmladší sestra, bezdětná a svobodná. Na konci filmu se nejmladší dítě, holčička, učí sama zavázat tkaničky. Podaří se jí to…

A mě trochu píchlo u srdce a vrátila jsem se ve vteřině do roku 1955. Viděla jsem dlouhou chodbu v Janských Lázních. Seděla jsem na lavičce u zdi a zavazovala si boty. Naučila jsem se tkaničky zavazovat sama až tady, v lázních. V noci.

Každý večer jsem totiž brečela. Stýskalo se mi. Před skleněnými dveřmi do pokoje se za chvíli objevila sestra, otevřela, vešla dovnitř, něco po mně štěkla, zvedla ze mě deku, otočila ji a hodila ji na mě obráceně - k obličeji mi hodila nezavázané tkaničky na povlečení. Pokaždé to udělala stejně.

A já přestala brečet a začala jsem ty tkaničky zavazovat. V pokoji bylo světlo z chodby, která svítila celou noc, takže jsem na to viděla, ale většinou jsem tkaničky zavazovala po hmatu a za chvíli jsem usnula…

Ten den jsem tedy seděla na chodbě, na lavičce u zdi, a zavazovala si boty. Přišel ke mně kluk ze Slovenska, mohlo mu být jako mně, čtyři, pět let, měl rozvázané tkaničky a kulhal. Usmáli jsme se na sebe, sedl si, já si před něho klekla a poprvé jsem zavazovala tkaničky někomu jinému. Pozorně se koukal, jak to dělám. A určitě se to naučil.

Takže dneska žije na Slovensku obrnář, kterému je zhruba 75 let, byl v roce 1955 v Janských Lázních a umí zavazovat tkaničky způsobem, jakým je nezavazuje nikdo, protože abyste se je naučili takhle zavazovat, muselo by vám být pět let, museli byste být po dětské obrně, museli byste být v lázních, daleko od rodičů, museli byste každý večer v posteli brečet, sestřička by na vás musela házet peřinu tkaničkami k obličeji a vy byste přestali brečet a pak byste se ty tkaničky naučili zavazovat způsobem, jakým je nikdo jiný na světě nezavazuje…