Sousedka u stolu

Tenkrát, v roce 2007, seděly u stolu, ke kterému mě v den mého příjezdu přivedla servírka, dvě Lidušky a Libuška. První Liduška byla z Lelekovic u Brna, druhá Liduška, které jsme říkaly Dulinka, byla z Pardubic a Libuška byla z Bohumína.

Všechny tři dámy byly po operacích kyčlí, takže jim v chůzi pomáhaly berle. A já, se svojí dětskou obrnou, jsem se mezi nimi, bez berlí, vznášela jako královna.

A pak nám jednou po snídani odjela Dulinka do Pardubic a v poledne nám přivedla servírka ke stolu novou paní. Mohlo jí být kolem sedmdesáti a byla také po operaci kyčlí.

Chtěly jsme se s ní pozdravit, ale v tu chvíli nám druhá servírka chtěla dát na stůl plnou mísu polévky, aby si nová paní mohla vzít, ale protože tam už jedna mísa byla, řekla jsem: „Nedávejte nám to sem, tady polévka je." A dala jsem tu naši mísu vedle talíře nové paní. A teprve až teď jsme ji všechny tři pozdravily a popřály jí: „Dobrou chuť!".

Neodpověděla, hrábla naběračkou do mísy a vyštěkla na mě.

„Je tam vůbec eště něco?“

A to byl konec. Protože takhle se nechodí ke stolu, kde nikoho neznám. A jen tak mimochodem, mísa s polévkou byla plná!

Když jsme si měly napsat do svých lístků výběr jídel na příští dny, podala jsem jí společnou tužku, ale satorie se na mě sladce usmála.

„Napište mi to vy!“

A já udělala něco, co nemám ve zvyku. Odmítla jsem.

„Nenapíšu. Napište si to pěkně sama, ať se to naučíte.“

Napsala si to a pak beze slova odešla od stolu. Liduška i Libuška na ni byly naštvané stejně jako já. Jak na mě vyjela kvůli polévce, že nepozdravila, nepředstavila se a jak na mě pak byla slaďoučká...

Při večeři si nás nevšímala, a když odešla, domluvily jsme se, že jí dáme ještě šanci. Třeba byla unavená z cesty. Na snídani jsme ji pozdravily, povídaly jsme si tak, aby se mohla přidat, ale ona mlčela a naštvaně po nás koukala.

Po obědě s ní Liduška zůstala u stolu sama a paní se do ní hned pustila. Že jsme strašný stůl, že si jí nevšímáme, že jsme v lázních a takhle si to tady otravujeme a že prý jí, Lidušce, něco řekla a ona jí neodpověděla! Liduška se ohradila.

„Milá paní, já ale špatně slyším!“ A milá paní se ušklíbla.

„Nelžete! Když chcete, tak slyšíte!“

Liduška nám to odpoledne vyprávěla a skoro plakala. Nakonec mávla rukou.

„Ta ženská je pro mě vzduch! Té si už ani nevšimnu. Vzduch!“

Od té chvíle jsme satorii neřekly jinak než Vzduch. Vyklubala se z ní baba, která každého pomlouvala, a všichni nás litovali, že ji máme u stolu. Nám nevadila. Nevšímala si nás, na naše pozdravy neodpovídala, když jsme jí nalily čaj nebo něco podaly, nepoděkovala, najedla se a odešla.

S takovou ženskou jsem se v lázních ještě nikdy nesetkala, vážně!

Domů jsem odjela z naší trojice první, a Liduška s Libuškou jely brzy za mnou. Asi za týden mi přišel od Lidušky pohled.

„Z Lelekovic zdraví Irenku Lída. Irenko, já jsem ještě teď v šoku z toho, co mi Vzduch udělala! Když jsem odjížděla, tak se Vzduch se mnou rozloučila tak mile, že jsem se z toho dodnes nevzpamatovala!“