O odpuštění

Vladimír se mě tehdy zeptal, kde pramení odpuštění? A já mu odpověděla, že odpuštění pramení ze zla. Kdyby nebylo zlo, nemuselo by být ani odpuštění.

A hned jsem si vzpomněla na jednu kolegyni herečku, která mi kdysi vyprávěla, jak jednou její manžel, také herec, po štědrovečerní večeři, u stolu, kde seděla ona a jejich tři malé děti, řekl, že se zamiloval a že odchází. A odešel.

„Bylo to pro nás všechny hodně zlé,“ svěřila se mi tehdy. „Za dva měsíce se vrátil a já ho vzala zpátky. Odpustila jsem mu, ale nikdy jsem nezapomněla!“

A Vladimír se mě ptal dál: Když nastane odpuštění, objeví se v duši klid a hřejivý pocit tepla?

„Asi ano,“ odpověděla jsem. „Nevím, jestli hřejivý pocit tepla, ale klid určitě. Ale může se objevit i smutek. A bezmoc. Někdy i zlost.“

Další otázka byla: Nosí odpuštění na svém těle tajná tetování? Nebo to jsou jen jizvy, které si neseme po celý život? Chcete znát moji odpověď? Tady je:

„Tajná tetování? Spíš cejch. A také jizvy, které se mohou kdykoli otevřít. Jizvy, které nám celý život připomínají, komu a co jsme odpustili, protože jsme sice odpustili, ale nikdy jsme nezapomněli na to, proč jsme odpustili.“

A Vladimír pokračoval dál: Lze odpuštění přirovnat k zahradě, v níž je možné spočinout, i kdyby to bylo jen na chvíli?

„Ano,“ odpověděla jsem. „Každému odpuštění předchází bolest. A když se odpustí, je spočinutí příjemné. Kdekoli.“

Další otázka: Je odpuštění projevem zbabělosti nebo hrdinství?

A moje odpověď: „Zbabělost ani hrdinství nemá s odpuštěním co dělat. Odpuštění je projevem životní moudrosti. A někdy i životní nutností.“

A další Vladimírova otázka:

Uhodí-li tě někdo do jedné tváře, nastav mu i druhou, říká se odpradávna. Ale co když druhá rána bude fatální a smrtelná?

Nad odpovědí jsem dlouho nepřemýšlela:

„Myslím si, že dneska tohle staré přísloví nemá s odpuštěním nic společného. Člověk dřív nastavil druhou tvář, protože nevěřil, že přijde druhá rána. Protože věřil, když bude pokorný, že mu pomůže Bůh. Protože byl první ranou překvapený. Nepřipravený. Protože se bál. Protože vyhodnotil, že je lepší nastavit druhou tvář, aby se zachránil. Protože mu chyběla hrdost. Chybělo mu sebevědomí. V dnešní době už tohle staré přísloví neplatí. Lidé jsou jiní. Doba je jiná.“

A poslední Vladimírova otázka se týkala lásky: Jak daleko má odpuštění k lásce?

A já odpověděla něco, s čím možná někdo souhlasit nebude.

„V lásce se neodpouští. Můžeme si sice myslet, že jsme odpustili, ale je to velmi křehké odpuštění. Slepovaný džbán také příliš nevydrží a stačí malý náraz a jsou z něho opět střepy. Tak je to i s odpuštěním v lásce.“