Spáleniště a můj bráška

Byla krásná podzimní neděle a já šla od zastávky autobusu k našemu dvanáctiposchoďovému domu. U rozkopané silnice jsem se zastavila a hledala jsem nejkratší a zároveň nejbezpečnější cestu na druhou stranu.

Rozkopanou silnicí se proti mně „brodil“ i Ondřej Vejsada, mladý muž, spisovatel – povídkář, muzikant a terapeut, kolíňák, kterého znám odmalička. Když jsme se pozdravili, zanotoval písničku.

„Přes spáleniště, přes krvavé řeky...“

Okamžitě jsem s radostí navázala: „… jdou naše pluky neochvějně dál!“ A oba jsme se rozesmáli.

„Vzpomínka na dětství,“ řekl Ondřej a já souhlasila.

Paměť je nádherná věc. Nedovedu si představit, že bych ji ztratila. Miluju chvíle, kdy se potopím do vzpomínek, nechám je před sebou běžet jako film a je mi úplně jedno, jestli je barevný, černobílý, němý, širokoúhlý...

A v tu chvíli jsem si promítla barevný film, ve kterém se můj mladší bratr František, narozený v roce 1957, houpe v kuchyni v dřevěných kohoutech a zpívá stejnou písničku, na kterou jsme si před chvílí vzpomněli s Ondřejem.

„Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou naše pluky neochvějně dál...“Pořád dokola. Babička vaří a zlobí se, že ji už z něho třeští hlava, ale on si nedá říct. „Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou naše pluky neochvějně dál...“Co měl také zpívat, když z rádia nic jiného neslyšel?

Viděla jsem ho před sebou - malého, krásného chlapečka, jak se houpe v dřevěných kohoutech a zpívá - a najednou střih - koukala jsem na jiný film.

Bylo mu třiatřicet let, když se dozvěděl, že Olince, jeho manželce, dávají doktoři tři měsíce života. V té době bylo jeho dvěma synům, devět a sedm let.Přišel tehdy brzy ráno k nám domů. Řekl mi to a pak jsme seděli a brečeli. A věděli jsme, že budeme muset vstát a jít dál.

Můj malý bratříček musel udělat hodně těžkých kroků svým dalším životem a byl na té cestě sám. Naše maminka mu sice pomáhala, ale přesto byl na výchovu svých synů, Erika a Jakuba, sám. Bez ženy. Než Olinka odešla, naučila ho prát, vařit, nakupovat. A tak odpoledne, po práci, nakupoval, vařil, uklízel, pral, chodil na rodičovské schůzky, psal s kluky úkoly.

Aby měli o víkendu kam jezdit, koupil ve Žlebech, kousek od Kutné Hory, kde bydlí, chalupu. Naše maminka se tam z Kolína odstěhovala, a můj bráška tam každý pátek s kluky přijel, předal je mamince a šel do hospody na pivo. Věděl, že teď už může. Že má konečně „padla“. Maminka se mu o víkendu o syny ráda postarala, navařila, napekla, a bráškovi začala v pondělí další „šichta“. I když jsem mu mockrát řekla, jak strašně si ho za to vážím, protože ne každý chlap by tohle zvládl, říkám mu to ještě jednou takhle!

Bráško, jsi moje jednička!

Zdravím do Kolína Ondřeje Vejsadu, který mě k této vzpomínce inspiroval, zdravím do Kutné Hory svého brášku Františka a jeho přítelkyni Naďu, do Kutné Hory zdravím také jeho mladšího syna Jakuba s jeho Evičkou, a do Žlebů zdravím staršího syna, Erika!

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.