Srandičky v tramvaji

Tramvaje přes Václavské náměstí nepojedou dva měsíce
Tramvaje přes Václavské náměstí nepojedou dva měsíce
0:00
/
0:00

Pražákům to ani nepřijde. Jezdit tramvají je pro ně všední, nezbytná záležitost, kterou musí denně podstoupit. Ale pro nás „z venkova“ je jízda pražskou tramvají zážitkem, který někdy obohacuje duši a rozveseluje mysl.

Ale pozor! Jízda pražskou tramvají je něco úplně jiného, než jízda metrem! Metro, to je párek v rohlíku, který do sebe rychle nasoukáte, ale jízda tramvají, to je nádherný piknik v provoněné přírodě, se spoustou dobrot, na kterých si v klidu pochutnáváte!    

Tak, hurá do tramvaje!

Potřebovala jsem se po zkoušce v Činoherním klubu, dostat tramvají z bodu A do bodu B. Věděla jsem, že pojedu dvacet minut, tak jsem do tramvaje nastoupila s pocitem, že v ní strávím kousek svého života.

Přitažlivého mladého muže, který seděl vzadu, jsem si všimla hned, jak jsem nastoupila. Když jsem si šla sednout na volné sedadlo za ním, uslyšela jsem, že si, sám pro sebe, něco povídá. Všiml si mě, podíval se po mně ne právě příjemným pohledem, ale mluvit nepřestal, i když trochu ztišil hlas.

Dlouhé nohy měl vystrčené do uličky, ale tramvaj byla poloprázdná, nikomu to tedy vadit nemuselo. Jenomže pak přistoupila paní ve věku, kdy váháte, máte-li ji pustit sednout nebo ne. Rozhodla jsem se, že ji nepustím, protože by se mohla urazit a navíc kolem volná místa byla, a mladý muž přede mnou, se rozhodl stejně.

Paní si šla sednout za nás, a když mého souseda obcházela, sykla a opovržlivě si změřila jeho dlouhé nohy.

„No a co? Co se ti nelíbí,“ zareagoval polohlasem na její opovržlivý pohled mladý muž. „Mně narostly, tobě ne. Vyčítám ti, že vypadáš jak pivo bez pěny? Co? Nevyčítám. Tak co na mě koukáš?“

Blížili jsme se k další zastávce. Mladý muž zaúpěl.

„To je neštěstí! Těch důchodců! Kde se pořád berou? Zastávka plná důchodců! To je neštěstí... to je neštěstí...“

Důchodci pomalu nastupovali, pomalu se usazovali a k nám dozadu se doslova šoural jeden z nich.

„No... samozřejmě. To se dalo čekat! Jde ke mně,“ uslyšela jsem svého souseda. „Jde rovnou ke mně. Proč leze sem dozadu? Jako by vepředu neměl místo! Důchodce... to je neštěstí! Co mám dělat? Musím ho pustit? Musím. No tak jo, tak ho tedy pustím!“

Vstal a ukázal na své místo.

„Prosím, posaďte se.“

Starý pán poděkoval a sedl si.

Mladý muž se postavil kousek ode mě. Koukal ven a mlčel. Vstala jsem a s pobaveným úsměvem jsem ukázala na své sedadlo.

„Prosím, posaďte se. Ať si můžete zase povídat. Cesta líp utíká.“

Mladý muž se na mě podíval a se stejně pobaveným úsměvem zakroutil hlavou.

„Srandičky. Srandičky. Na to vás užije, co? Jen si zase sedněte. Já si nad vámi rád postojím, a když se vám to líbí, tak si tedy budu zase povídat!“