Svoboda je nejen velký dar, ale i úkol a závazek, připomíná duchovní Tomáš Halík

Monsignore Tomáš Halík se narodil v Praze, vystudoval sociologii a filozofii, získal atestaci z klinické psychologie, pracoval kromě jiného jako psycholog drogově závislých a alkoholiků u Apolináře. V říjnu 1978 byl tajně vysvěcen na kněze. Po pádu totality působil jako poradce prezidenta Havla, přednášel na Cambridge i Oxfordu. Právě na Oxfordu získal jako čtvrtý Čech v historii taky doktorát.

Když jste nastoupil do čela farnosti, když jste se stal farářem, jaký jste si dal hlavní cíl? Došlo k jeho naplnění?

Chtěl jsem vytvořit prostor pro lidi, kteří jsou přemýšliví, kteří se nespokojují jenom s nějakou povrchní náboženskostí. Stalo se to takovou Mekkou lidí, kteří přicházejí někdy i z těch tradičních oblastí Moravy, je tady spoustu Slováků, kteří byli vychováni v určitém typu víry, ale pak se ocitli v tom sekulárním prostředí a najednou prostě ta výbava dětské víry nestačí, prochází určitou krizí. Myslím, že krize, že je vždy šance. Snažím se jim představit dospělou víru pro dospělé lidi, která musí jít trochu hlouběji a která předpokládá hlubší znalost toho, co mají vyznávat. Potom je tady celá řada konvertitů, kteří přicházejí z ateistického prostředí a nesou si řadu předsudků, stereotypů. Pomaloučku poznávají toto prostředí a skrze ně celý ten svět křesťanské víry.

Krize je vždy šance.

Jako čtvrtý Čech jste po prezidentech Masarykovi, Benešovi a Havlovi dostal čestný doktorát Oxfordské univerzity. Jak obtížné je s každým dalším oceněním zůstat při zemi, udržet si pokoru?

Já myslím, že člověk, zvláště když je křesťanem, si musí být vědom toho, že všechna sláva polní tráva. To, na čem opravdu záleží, je, jak nás hodnotí Bůh, ne lidé.

Tomáš Halík s cenou Komenského|foto:Viktor Daněk, Český rozhlas

Když budeme společně připomínat absurdity minulého režimu, co podstatného bychom o tom, co se v Československu tehdy před rokem 1989 dělo, měli říkat mladým, aby ta doba nikdy znovu nepřišla?

Především to, že režim stál na takové nepsané smlouvě mezi diktátorským režimem a mezi pasivními občany. Tato vzájemná smlouva vedla k  celkové degeneraci společnosti. Kde není prostor pro svobodu, pro tvořivost, tak upadá nejen kulturní život, ale pak i ten hospodářský život. Myslím si, že důležité je vědět to, co pro mnohé bylo v té době překvapením, že svoboda je jednak veliký dar, ale také veliký úkol a závazek. Má-li svoboda obstát, tak musí být spojená s odpovědností.

O české katolické církvi jsme v poslední době často slyšeli třeba v souvislosti s projednáváním tzv. manželství pro všechny ve sněmovně. Proti tomu se čeští biskupové hlasitě postavili. I to je situace, kdyby se církev měla ozvat?

Je otázka, kdo se má ozvat, kdy se má ozvat a jak se má ozvat. Já myslím, že o této otázce bohužel i z křesťanského prostředí vycházejí spíše emocionální reakce. Můj postoj k této otázce se v průběhu let měnil, jak jsem poznával lidi s homosexuální orientací, kteří začali chodit ke zpovědi, k duchovnímu rozhovoru. Když slyšíte ty osudy, jak byli nepřijati svým prostředím a zejména třeba katolickým prostředím, ve své vlastní rodině, k jakým tragédiím to vedlo, tak se na to prostě díváte jinak.

Dnes si myslím, že tito lidé mají mít práva na partnerství. Sám bych nevolil slovo manželství. Myslím si, že správné manželství je skutečně třeba chápat jako svazek muže a ženy. Ale přeci jenom dát respekt tomu, že tito lidé také mají své legitimní potřeby intimity, blízkosti, že jejich svazky mají být právně chráněny. Možná by ale ten název partnerství stačil. Pokud bude prosazeno, že se to bude jmenovat manželství, svět se nezboří. Představa, že se tím nějakým způsobem naruší tradiční rodiny, myslím, není pravda.

Kněz Tomáš Halík natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou přímo v kostele Nejsvětějšího Salvátora|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Kdybychom měli vyslechnout vaše slova, která by nás měla provázet rokem 2024, co byste nám řekl?

Já se obávám, že to bude zase velmi turbulentní rok. O to důležitější je, abychom si zachovali vnitřní pokoj, abychom nepustili strach ke kormidlu našeho života, abychom nepropadli panice, abychom si zachovali určitý vnitřní odstup. Mně k tomu pomáhá vědomí těch všech lidí, kteří mě předešli, kteří v mém životě mnoho znamenali, poznal jsem i mnoho lidí, kteří znamenali hodně i ve veřejném životě. Já cítím, že se mi takříkajíc dívají přes rameno, a ptám se, co by řekli mému jednání. Já myslím, že si máme uvědomit, kolik lidí se obětovalo za svobodu a demokracii v této zemi. Nesmíme podlehnout hlasům populistů. Tolik lidí zápasilo o to, abychom byli součástí svobodné Evropy, tak abychom nepodlehli hlasům, které místo vlastenectví nabízejí národní sobectví, místo otevřenosti světu jenom uzavření do sebe.

Co je Halíkovské chvění a dvojsečný dar, o kterém mluvil ve 13. komnatě Tomáše Halíka autor pořadu David Vávra? Co Tomáše Halíka přivedlo do Antarktidy a co všechno tam zažil? Jaký má vztah ke Klementinu?