Tajemství ložnic

Máj, lásky čas. Láska kvete v každém věku. Stará láska nerezaví. Podobných přísloví máme spoustu, mám pravdu?

Ale co byste řekli tomu, kdybychom si dneska nevyprávěli o lásce, ale o tajemství ložnic? Ložnice stejně patří k lásce a k lásce patří i máj, lásky čas.

Pojďme si tedy společně zavzpomínat na ložnice našeho dětství, a potom se můžete podívat, jestli v té vaší ložnici je všechno v pořádku... Potom! Teď nikam nechoďte, protože právě začíná příběh, nazvaný: Tajemství ložnic...

Jako malá jsem spala s maminkou na manželských postelích, uprostřed velikého pokoje, který byl obývákem i ložnicí dohromady. O dva roky starší bratr Kája, spal na posteli u okna a táta měl svoji postel na opačném konci pokoje, v rohu. Už jako čtyřletá jsem se pokoušela o to, aby rodiče spali vedle sebe. Mají přece manželské postele a jsou manželé, říkal si můj dětský rozoumek.

Jednou, jenom jednou se mi to podařilo a já spokojeně usnula v tátově posteli, zatímco on ležel na manželské posteli s maminkou, ale ráno jsem se probudila a... byla jsem zase u maminky a táta ležel ve svém rohu! Nepoučilo mě to.

Přece se mají rádi, a když se dva lidi mají rádi, musí spát vedle sebe, říkala jsem si, a říkala jsem to i jim, a musela jsem s tím být hodně otravná, protože mi jednou oba vynadali, a já je pak už radši nechala na pokoji, ale stejně jsem na to pořád myslela a vůbec se mi to nelíbilo!

Když mi bylo sedm let, narodil se můj druhý bratr, a mně moje urputnost konečně opustila, protože mi došlo, že malý bráška František je důkaz, že láska maminky a tatínka funguje, i když vedle sebe nespí…

Nicméně manželské postele, ve kterých spí jenom muž a žena, měly pro mě i nadále své kouzlo a tajemství.

Chodila jsem si hrát ke spolužačce, která bydlela ve stejné ulici, měli krásný byt, ve kterém její rodiče měli svoji ložnici, a hned vedle byla dokonce koupelna! Koupelny vedle ložnic nebyly v padesátých letech obvyklé, tak se nedivte, že moje fantazie vylétla do vesmíru! Kamarádka měla svůj pokoj na druhé straně bytu, a já se tajně kochala sladkými představami o ložnici jejich rodičů, o ložnici, u které je koupelna, o ložnici, která šla dokonce zamknout, jak jsem si, bohužel, všimla hned při mé první návštěvě.

Proč, bohužel? Protože před manželskými postelemi ležela velká kožešina ledního medvěda, a já se jí strašně bála, hlavně těch vyceněných, velkých, žlutých zubů, a kamarádka mě v té nádherné ložnici zamkla, a za dveřmi křičela, ten medvěd je živý, je živý! A žere děti!

Po mnoha letech jsem se od ní dozvěděla, že její tatínek byl mamince pravidelně nevěrný a ona se tím pravidelně trápila. Takže sice měli ložnici s koupelnou a s ledním medvědem, ale nebylo jim to nic platné. Láska v té jejich ložnici příliš nekvetla...

Moje babička, která bydlela s námi, v činžovním domě u kolínského náměstí, ovdověla v roce 1948, když jí bylo padesát let. Narodila jsem se dva roky po smrti dědečka a babičku mám v paměti už jako starou paní, s dlouhými sukněmi a šátkem na hlavě.

Jednou jsme s ní byli v lese, já a bratr Kája, a ona si tam dlouho povídala s panem Malinou, kterého jsem znala, protože k ní chodil často na návštěvu.

„Mami, mami, byl tam Malin,“ křičela jsem na maminku, když jsme přišli domů, a divila jsem se, proč babička říká, ano, ano, bylo tam hodně malin, děti si je trhaly…

Až za hodně dlouho jsem se dozvěděla, že pan Malina byl babiččin milenec, ale tehdy se prostě nehodilo o něm mluvit, babička byla přece vdova, neměla už nárok na to, mít ještě někoho ráda, a scházeli se tedy tajně. Kolik jí bylo v době „zralých malin“? Kolem pětapadesáti. Dnešní, stejně staré ženy, jsou moderní děvčata, která mají krásný kus života před sebou...

Poslední dobou si hraju takovou zajímavou hru, kterou může hrát každý. Říkám si, kolik bylo mým rodičům, když mně bylo dvacet? Kolem pětačtyřiceti. A já, jako dvacetiletá, jsem měla pocit, že jsou to už staří lidé, ale když si uvědomím, co jsem v jejich věku dělala v ložnici já, trochu se zadýchám...

Nebo si představuju, kolik bylo mé mamince, když se mi v pětadvaceti narodil syn a ona se stala babičkou, ale věkem „babičkou“ nebyla. Bylo jí padesát tři. Doma měla manžela po mozkové mrtvici a pětadvacetiletého syna, který byl nemocný a za pět let umřel. Když si představím v tomhle věku sebe, je mi z jejího života smutno.

Radši se vrátím k tajemství ložnic, co říkáte?

Dneska už vím, že společná ložnice není zárukou spokojeného manželství, a když manželé spí každý v jiném pokoji, neznamená to, že se nemají rádi.
Má to ale jeden háček! Tam, kde oddělené ložnice vzniknou v průběhu manželství, je nutná jedna důležitá věc. Přijít na způsob, jak se scházet v jedné posteli i přes to, že každý spíme v jiném pokoji.

U nás doma fungují oddělené ložnice už asi osm let a bez problémů, ale udělala jsem si malý průzkum, jak je to jinde.

„Když si dá k večeři pivo, je to jasné. Přijde za mnou…“ řekla Jitka.
„U nás stačí, že si umyju vlasy a pak se češu a zpívám si…“ prozradila Renáta. „Máme každý svoji televizi, ale když se přijdeme dívat k tomu druhému, tak je to jasné…“ usmála se Jana.

A víte, co mi řekla rozesmátá Olina?

„To ten můj jednou přišel do mého pokoje, kde jsem seděla u počítače. Chvíli koukal a hned zase šel, ale u dveří z něho vypadl nějaký papírek. Vstala jsem a sebrala ho. Byla na něm šipka. Vyšla jsem z pokoje, a v předsíni vidím další papírek a na něm byla také šipká! A v kuchyni zase! A o kus dál další papírek! A další! Na každém byly šipky a poslední papírek se šipkou, ležel u postele mého manžela…“

Papírky se šipkami jsou hodně dobré, ale první místo v tomto klání, získává pan Fuchs, který mi jednou po zprávách, položil vše říkající otázku.
„Co děláš dneska večer?“