Tak co, už se stydíš?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sanatoria Klimkovice (Ostravsko - 39)
0:00
/
0:00

To byla první věta, kterou mi pan Fuchs řekl, když mi poprvé zavolal z Kolína, do klimkovických lázní u Ostravy.

„Proč bych se měla stydět,“ zeptala jsem se opatrně a hned jsem se to dozvěděla.

„Protože jsi tady mě a Atíka, nechala na měsíc samotné.“

Atík je náš čtrnáctiletý drsnosrstý jezevčík, který je na svá stará kolena, čím dál víc rozmazlenější.

Stála jsem s telefonem venku před recepcí, ale teď jsem pomalu zamířila ke dvěma prázdným lavičkám ve stínu. Tohle bude na dlouho. A bylo.

Když jsme se ráno doma rozloučili, zavolala jsem si taxi, protože jsem nechtěla, aby mě pan Fuchs vezl na nádraží.

„Zůstaň s Atíkem radši doma,“ řekla jsem mu. „Kdybys šel se mnou, měl by trauma. Myslel by si, že někam odjíždíme oba. Víš, jak mi včera kousal do kufru.“

Pan Fuchs souhlasil, z balkonu mi oba zamávali, já spokojeně nastoupila do taxi a vůbec mě nenapadlo, abych se styděla. Všechno jsme si přece řekli! Jsme spolu víc jak třicet pět let, a všechno jsme si řekli nejenom dneska ráno, před mým odjezdem do lázní, my si všechno řekli už dávno!

Nicméně, i když jsme se neviděli pouhé čtyři hodiny, pan Fuchs si chce teď povídat, a já vlastně také.

Začali jsme mluvit oba najednou, a když jsme si skočili do řeči potřetí, vzpomněla jsem si, jak jsem mu před rokem volala z Turecka, kde jsem byla s dcerou, a abychom si neskákali do řeči, vymyslela jsem: píp. Když jsme dopověděli větu, řekli jsme, píp, a pokračoval ten druhý. Vůbec mi nevadilo, že si tehdy Rita klepala na čelo, protože naše píp, svůj účel plnilo, stejně jako ho plnilo teď.

„Vlak měl jen asi deset minut zpoždění. Píp,“ řekla jsem a slovo si vzal pan Fuchs.

„Nenašel jsem v mrazáku žádný knedlíky. Píp.“

„Ale jsou tam. Píp.“

„A kde? Píp.“

„V posledním šuplíku. Píp.“

Slyšela jsem štrachání, jak otevírá šuplík mrazáku.

„Knedlíky nevidím. Píp.“

„Dala jsem na ně housky. Píp.“

„Jojo. Jsou tady. I bramborové. Píp.“

A tak jsme spokojeně pípali a já pak řekla, ať mi dá k telefonu Atíka. Sotva jsem ho uslyšela funět, spustila jsem.

„Myšičko moje, tak čo děláš, broučínku? Štejšká še ti po maminče, čo? No poď ke mně honem! Poď ke mně!“ Úplně jsem Atíka viděla, jak se šťastně válí na zádech a vrní, s mobilem u hlavičky. Když začal štěkat, ozval se pan Fuchs.

„Už ho nech! Vybláznila jsi ho a teď tady lítá! Píp!“

„Ale je šťastnej, že mě slyšel. Píp.“ Odpověděla jsem já.

„Tak ahoj. Píp.“ Řekl pan Fuchs.

„Ahoj. Píp.“

Skončila jsem hovor, a když jsem mobil dávala do kabelky, všimla jsem si pacienta na vedlejší lavičce, jak si mě pobaveně prohlíží...

No. Kdyby se mě teď pan Fuchs znovu zeptal, tak co, už se stydíš, řekla bych, ano, právě teď se trochu stydím. Píp.