Touha malé a velké ženy

dětský pokojíček
dětský pokojíček

S bratrem Kájou, o dva roky starším, jsme si náš byt rozdělili, když mi byly čtyři roky. Kuchyň jsme nechali mamince. Velká obývací ložnice, kde jsme spali s rodiči, nás nezajímala.

Ale vedlejší pokoj, kterým se procházelo do kuchyně, ten se mi líbil, zabrala jsem si ho pro sebe, a Kájovi zůstal pokoj, který byl na druhé straně, za kuchyní.

Toto rozdělení nebylo trvalé. Když se Kája vracel ze školy, netušil, zda jeho pokoj je pořád jeho. K jeho zabrání mě během dopoledne přinutily různé podněty, které Kája po příchodu ze školy nechápal, a tak docházelo k boji, který vrcholil házením našich hraček přes kuchyň do našich pokojů.

Kája házel moje hračky ze svého obsazeného pokoje a já, když jsem zjistila, že mi tentokrát obsazení nevyšlo, jsem házela jeho hračky z mého původního pokoje.

Je pravda, že jsme se někdy na výměně pokojů dohodli, a v klidu jsme si své věci přenesli přes kuchyň, ale dohoda většinou dlouho nevydržela a opět létaly hračky kolem maminky a babičky, sem a tam.

Jednou jsem po Kájovi dokonce hodila i nůžky a ty se mu zabodly do nohy. Tímto nešťastným hodem a následným výpraskem nás obou, naše „výměny“ pokojů definitivně skončily.

Můj pokoj, přes který se procházelo z kuchyně do obývací ložnice, kam v mých sedmi letech přibyl můj druhý bratr František, nebyl sice ideální, protože byl průchozí, ale byl můj, a já se do něho, po narození Františka, odstěhovala z obývací ložnice i na spaní, a Kája udělal totéž. 

Když mi bylo pětadvacet, narodil se mi syn. Měla jsem jednopokojový byt, který jsem mu podřídila a zařídila mu tam jeho kout. Ctila jsem jeho právo a určitě i touhu, kterou jsem si pamatovala ze svého dětství, mít své místo, a když to nemohl být pokoj, byl to alespoň kout.

Když mi bylo třiatřicet, narodila se mi dcera. Tehdy už měl syn svůj pokoj, ale dcera měla zatím jenom svůj kout.

Když mi bylo devětatřicet, přestěhovali jsme se do bytu, kde už mělo každé dítě svůj pokoj a já, s panem Fuchsem, jsme měli obývací ložnici.

„Chtěla bych mít konečně svůj psací kout,“ posteskla jsem si jednou, když se náš nový byt 3+1 začal pomalu zaplňovat. Pan Fuchs mi vyhověl.

V předsíni, do rohu vedle dveří, dal pracovní desku. Vedle stála vysoká skříň. Mezi tuto vysokou skříň a pracovní desku se mu podařilo vecpat židli, protože přece ke každému stolu patří židle, akorát, že na tuhle židli se nikdy nikomu nepodařilo sednout, protože to nešlo. Tak jsem si na ni aspoň dávala kabelku.

Když mi bylo osmačtyřicet, syn se odstěhoval, pan Fuchs si z jeho pokoje bleskurychle udělal pracovnu, dcera měla svůj pokoj a já zjistila, že toužím čím dál víc po svém pokoji. Abych měla kde psát. Kde si budu dělat, co budu chtít. Uvědomila jsem si, že mám nejvyšší čas, vrátit se do dětství a mít zase svůj pokoj.

A tak jsem si sehnala v Kolíně pracovnu, kterou mi všichni závidí. Pilně tam pracuju, a proto mi vyšlo už třiatřicet knih.

Ale k něčemu se přiznám! Někdy tam dopoledne přijdu, lehnu si, obložím se polštářky, něco si čtu, čekám, až zvony chrámu svatého Bartoloměje, který majestátně stojí kousek od mých oken, odzvoní poledne a pak šťastně a lenošivě usnu...