Tři přání

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Spisovatelka

Jaká přání byste čekali od třináctileté holčičky v roce 1963? Nové boty? Kabát? Jet s rodiči k moři? Jedničku z matematiky? Nebo aby si ji konečně všiml Václav, nejhezčí a nejchytřejší kluk ze třídy?

Přání by se asi našlo hodně, a protože teď určitě přemýšlíte, co jste si přáli ve třinácti letech vy, povím vám, co jsem si přála já, vášnivá třináctiletá čtenářka, která v uvolněných šedesátých letech měla velké možnosti výběru naší i světové literatury. A tento široký výběr pomohl na svět i mým třem, třináctiletým přáním.

Budu spisovatelka a budu pracovat ve své pracovně. To nebylo přání, to byla jistota, která ve mně byla od mých šesti let. A představa mé pracovny, kde pracuju na svých knihách, na sebe logicky nabalila zmíněná tři přání.

Představovala jsem si, že mám dlouhou, ale opravdu dlouhou špičku, ve které mám tenkou cigaretu a elegantně kouřím. Samozřejmě, že jsem byla ve třinácti letech nekuřačka. Píšu, samozřejmě, i když vím, že dneska už to tak samozřejmé není, o čemž se přesvědčuju každé ráno, když vidím dvanácti - třináctileté školačky, jak kouří v parku, kousek od své základní školy.

Mně tehdy nešlo o nikotin. Šlo mi o cigaretový dým, který se bude plazit kolem mé hlavy, a v něm se budou zjevovat literární postavy, na kterých právě pracuju.

Druhé přání bylo na třináctiletou dívku v roce 1963 podobně zhýralé. Na stolku, u kterého sedím, píšu a pokuřuju z dlouhé, opravdu dlouhé špičky, stojí sklenička, ze které pomalu upíjím absint, o kterém jsem se tehdy dočetla, že je to pití umělců, které je ve Francii zakázané.

Třetí přání už tak zhýralé nebylo. Třetí přání byl velký, strašně huňatý kocour, který se líně prochází mou pracovnou v oblacích cigaretového kouře, a když se mi uvelebí na klíně, pozoruje, jak popíjím absint.

Letos mi bude sedmdesát let. Chcete vědět, jaký osud měla moje tři třináctiletá přání?

Kouřit jsem se naučila ve dvaadvaceti letech. Pracovala jsem tehdy v kolínském divadle jako nápověda, a když jsme jezdili divadelním autobusem na zájezd, dělala se po hodině tzv. kuřácká pauza. Kuřáci, a byla jich většina, si šli stoupnout vedle autobusu, povídali si, smáli se a – kouřili. Já seděla v autobuse, četla si a tiše jsem jim záviděla jejich cigaretovou pospolitost. A tak jsem se naučila kouřit. Nechutnalo mi to, ale vydržela jsem. A pak přišel zájezd, po hodině přišla kuřácká pauza a já vylezla z autobusu s ostatními, vytáhla jsem krabičku cigaret, a všichni se na mě udiveně podívali.

„Ty kouříš?!“

A já hrdě přikývla. Stala jsem se jednou z nich. A protože tyto kuřácké pauzy byly venku, nekouřila jsem doma, ale jenom venku. A proto jsem si dlouhou, ale opravdu dlouhou špičku, nikdy nepořídila.

S absintem to bylo podobné. Nikdy jsem se ho nepokoušela sehnat a tak jsem ho také nikdy nepila, a už ho nikdy pít nebudu, protože posledních patnáct let nepiju vůbec. 

A kocour? Ten dopadl z mých tří třináctiletých přání, nejhůř. V patnácti letech jsem zjistila, že jsem na kočky alergická a bylo vymalováno.

A tak se vlastně beze zbytku vyplnilo pouze to, čím jsem si byla jistá od svých šesti let. Jsem spisovatelka a mám pracovnu.