V hledáčku Radka Kalhouse: bizarní vycpaniny i popílkoviště elektráren

Získal konkrétně druhou cenu v kategorii Příroda a životní prostředí za svou sérii Krajiny ze tmy. „Tento soubor byl v Pardubicích vystavený. Už jsem věděl, jak na lidi účinkuje a že by mohl fungovat. Navázal jsem na soubor, který jsem začal dělat asi před šesti lety. Našel jsem krajinu, kde jsem postavil fotoaparát na stativ a čekal jsem, až se setmí. Potom jsem si umělým světlem sám vytvářel odlišnou atmosféru oproti tomu, co vytváří běžné denní světlo. Fotografie dostaly až mýtický punc. Ještě jsem to posunul, že jsem začal fotografovat třeba ekologické zátěže nebo popílkoviště elektráren. Tím krajina nabrala trochu víc na dramatičnosti.“

Čtěte také

Kalhous navíc dostal čestné uznání za fotografii ze série Příroda doma: „Jde o snímky různých vycpaných zvířat a stažených kůží, které si lidé vystavují doma, mnohdy v bizarním prostředí nebo v interiéru, kde to funguje i jako součást nábytku. Popřípadě to visí vedle něčeho, co dodává onen bizarní ráz. Například fotografie kůže zebry, která leží na nějakém perském koberci. Tam jsou dva různé vzory, což vypadá velmi úsměvně podobně jako celá série.“

Víc než fotografie

Obecně má Kalhous podle svých slov rád, když fotografie kromě vizuální podívané ukrývají ještě něco víc. „V případě Krajin ze tmy se člověk na tu fotku koukne, bude se mu líbit, ale teprve později zjistí, že to vlastně není až tak idylická a romantická krajina. Líbí se mi, když tato vazba funguje.“

Vypraparovaná zebra|foto: Radek Kalhous

Snímky vycpanin ale fungují opačně. „Bizarnost je v tomto případě prvoplánová a přímočará, jasná na první pohled.“

Mezinárodní úspěch

Minule porotu Czech Press Photo zaujala série portrétů vrahů z Valdic. „Občas je potřeba si odpočinout jiným druhem fotografie, což je třeba ta krajina. V portrétní práci ale pokračuju dál. Teď třeba portrétuju výtvarníky. Brzy by měla vyjít kniha rozhovorů s nimi a jejich fotografií.“

Čtěte také

Pozornost lidí Kalhousovi před časem vynesla výstava Podoby. Návštěvníci mohli vedle sebe vidět dvě fotografie různých lidí, které přesto něco vizuálně spojovalo. Autor jednal o tom, aby se výstava posunula ještě blíž k veřejnosti. Mohla se objevit ve veřejných prostorech. „Trochu jsem ztratil energii jednat s institucemi, u kterých je obtížné nějakým způsobem vzbudit jejich zájem. Naštěstí mě oslovili z Polska. Zhruba od dubna bych měl mít velkou výstavu Podob ve Wroclawi. Měl bych tam vystavit komplet. Pak jsem i přestal hledat jiné místo v Česku.“