Václav Kopta: Autobus si nekoupím, vážím si totiž svého harmonického manželství

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Václav Kopta

Na filmovém plátně se objevil poprvé v roce 1983 jako Radek Převrátil. Václav Kopta byl dlouhá léta stálým členem Divadla Semafor, je autor několika muzikálů, knihy povídek i skvělých písňových textů. Na jaře s ním a s Terezou Bebarovou pekla celá země a v rozhlase má své Zlaté časy.

Na které straně mikrofonu se cítíte líp?

„Teď se nechci rouhat, ale přiznám se po mnohaletých zkušenostech, že jsem radši ten, který bude zpovídán, a budu se zájmem sledovat, jak moudře budete klást dotazy a já budu pokud možno vtipně a popravdě odpovídat. V pozici zpovídaného se cítím lépe.“

Vrtá vám někdy při rozhovoru hlavou nějaká otázka, kterou z nějakého důvodu položit nechcete, ale ona se vám pořád v myšlenkách vrací?

„Nestává se mi to, protože si to programově zakazuji. U každého hosta je nějaká červená nit. Něco, co se ví. Když se řekne Alena Zárybnická, všichni ví, že se těžko vyhneme tématice počasí. Když se řekne Petr Malásek, těžko se nedotkneme otázek týkajících se hudby a především klavíru. To jsou ty základní otázky, kterým se moderátor snaží vyhnout, protože jsou prvoplánové a hosta často otráví. To jsou klišé, kterým se snažím vyhnout.“

A když se řekne Václav Kopta, které je to klišé?

„Sněženky a machři. Vidím, že si odmazáváte několik otázek ze svého seznamu. Sněženky, to se se mnou táhne, ale už jsem si zvyknul. Těžko to ale lze z mého života vymazat, takže jsem k tomu tolerantní. Nemám rád otázky, kolik jsme tenkrát zlomili lyží, kolik jsme toho vypili a tak dále. Těch otázek, které souvisí s tímto filmem, bylo tolik, že v takovém případě zapínám autopilota a odpovídá za mě někdo, kdo už odpovídal mnohokrát. To člověka moc neinspiruje. Ale máte-li to tam, klidně se ptejte.“

Václav Kopta ve filmu Chata na prodej

Jediná otázka v té souvislosti, odpusťte mi ji. Našlo by se nějaké pozitivum toho filmu pro Václava Koptu?

„Jednoznačně. Já bych nerad působil nevděčným dojmem nebo dojmem člověka, který se snaží odpoutat od vlastní minulosti. Na tom není nic špatného. To se týkalo jen novinářských klišé, ne filmu samotného. Každý herec vám potvrdí, že ve složitém světě šoubyznysu je lepší natočit jeden jediný film takzvaně kultovní, než hrát ve dvaadvaceti průměrných normalizačních snímcích. Mně se to poštěstilo, ale současně mi osud karty zamíchal tak, že jsem si zahrál v jednom důležitém, dnes už kultovním snímku a pak jsem se na 25 let odmlčel. Tak se to v mém životě semlelo.“

Prodloužená jízda, tak se jmenuje vaše kniha povídek. Zajímá mě jedna věc, někde bylo napsáno, že vás k napsání knihy motivovala Halina Pawlovská. Co vám řekla?

„Piš. Halina je člověk s obrovskou praxí v oboru a vzhledem k tomu, že vydává jednu nebo dvě knihy do roka, tak asi těžko nalezneme někoho, kdo by byl povolanější k tomu, aby rozhodl o tom, že se domnívá, že jeho příběhy by stály za to, aby byly na papíře. Navíc i vcelku zkušeně odhadla, že budu schopen vládnout slovem nejen na jevišti jako host v jejích pořadech, ale že si troufla tvrdit, že to dokážu i napsat. Zádrhel byl v čase, jak to u přetížených lidí, jako jsem já, bývá, takže i když je ta knížka útlá, tak jsem ji psal skoro tři roky. Jsem rád, že jsem Halinu poslechl, protože mě posadila zpátky ke stolu, napsal jsem spoustu písňových textů, napsal jsem několik muzikálů, ale knížka mi pořád chyběla.“

Václav Kopta u piana

Potěšil mě obal, to je ilustrace vašeho bratra. Vy jste v něm viděl talent, už když jste spolu vyrůstali, nebo to vzniklo později?

„Asi limitující bylo to, že brácha je o 9,5 roku starší. Takže v době, kdy já jsem si hrál na autobus, tak on měl úplně jiné starosti a já ho nutil, aby se mnou hrál fotbal a on chtěl chodit za holkama nebo na pivo. My měli tuhle časovou disproporci, která se až v dospělosti srovnala. Na nás by se dala učit genetika, protože náš otec Pavel Kopta byl nadán výtvarně a hudebně. Hrál výborně na piano a strašně toužil po výtvarné kariéře. Zkoušel nejrůznější grafické techniky, chodil k Františkovi Tichému do ateliéru, který ho učil. Pak přišel únor 1948 a táta i jeho bratr se nedostali na vysoké školy a život se proměnil. Tátu to zaválo na Barrandov, ale výtvarný talent v něm byl a pak začal psát. Teď si vezměte, že můj brácha je vystudovaný grafik, vynikající malíř, má obrovský cit a velký talent, ale nezahraje ani hoří. Já, pokud byste mě teď požádala, abych něco pěkného nakreslil, tak pozdvihnete obočí a řeknete si, že to je moje veliká slabina, protože to je v podstatě chráněná dílna. Nejsem schopen jakéhokoliv výtvarného projevu. To, že on to bude ilustrovat, bylo jasné, ještě než jsem napsal první slova úvodu.“

Dočkáme se pokračování?

„Musím nažít. Nasbírat ty příběhy. Já už to provařil ve Zlatých časech, Koptashow, u Krause, všechno co vás napadne. Já potřebuju čas. Sbírám pečlivě, mám nové aktivity okolo včel, spoustu příběhů z divadel. Materiál už je, ale potřeboval bych zase ty tři roky.“

Václav Kopta

Ať je to, jak je to, vidím vás spíš než v lesklém saku a třeskutém humoru třeba ve Viole. Máte na ni ještě čas?

„To si musím vždycky udělat. Protože asi vycházíte i z mých vyjádření v rozhovorech. Já Violu zmiňuju z jednoho prostého důvodu. Dá-li se říct o nějakém pražském divadle, že má genius loci, tak je to tam. Pro mě to je magický střed Prahy, Evropy, světa. Nevím, čím to je. Vejde se tam nějakých 80 diváků a každý večer se tam odehraje zázrak. Jít do Violy považuju za obrovské privilegium. Je tam vynikající společnost, nejen co se týče kolegů, ale i těch autorů, z jejichž textů čteme. Viola, to je autobus českého divadla.“

Vysvětlete mi váš termín vysmajlíkované děvče. Jak vypadá vysmajlíkované děvče, nebo to byl nějaký překlep v neautorizovaném rozhovoru?

„To bylo vystajlíkované. To jsou ty přemalované ikony, které nejsou schopné provést nějaký mimický úkon, protože vrstva make-upu jim neumožňuje se emočně projevit jinak, než nějakou prasklinou. Panáčci vedle nich vypadají podobně, protože to jsou lidé, kteří věnují víc času tomu, jak vypadají, než tomu, v jakém stavu jsou jejich duše.“

Minulý týden tu se mnou byla Jana Chládková a tady je její otázka pro vás. „Václav Kopta, to mi okamžitě vyvstane autobus. Tak bych se ráda zeptala, jestli neuvažoval, nebo jestli ho dokonce už nemá, ten svůj autobus. Moc bych mu ho přála.“

„To je nabíledni, protože já ve svých vyjádřeních směrem k autobusům vzpomínám na historické kousky. Škoda 706 RTO, nemám ho a nebudu ho mít, protože si vážím svého harmonického manželství a vím, k čemu by to vedlo. Řada mých přátel si ho pořídila. To je obrovská díra do rozpočtu a kam s tím? Takový pozemek nemám, garáž už vůbec ne. Proto mám přátele, kteří jsou ochotni mě tu a tam nechat v tom historickém autobusu svézt. Navíc jsem už tak provařený s autobusem, že mě obsazují do rolí autobusáků. Natáčím seriál, ve kterém mám roli na tělo. Hraju manžela Veroniky Žilkové, který je autobusák, jezdí s linkovým autobusem a na dvoře má tenhle starý autobus, který opravuje a občas někoho vyveze. Svezu se vlastně i ve své herecké práci. Kruh se uzavřel a tím odpovídám na otázku, že vlastní autobus nemám, neb ho nepotřebuji.“

Spustit audio

Související