Večerní klekání
Zvony kolínského chrámu svatého Bartoloměje, na které vidím ze své pracovny, mi občas připomenou, že je ráno, poledne nebo večer. A zrovna včera v poledne jsem si při jejich zvonění vzpomněla na něco, co mě potkalo v roce 1963, kdy mi bylo třináct let. Ten příběh je tedy starý víc jak půl století...
Tehdy jsem začala chodit do osmé třídy v půvabném městečku Uhelná Příbram, nedaleko Chotěboře. Byla jsem tam dva roky. Měla jsem tehdy problémy s průduškami a doktoři rodičům doporučili, aby mě šoupli na vesnici, že prý mi změna kolínského ovzduší pomůže. Problémy s průduškami ale nepřestaly ani tam, protože strýcova rodina, u které jsem bydlela, měla kočku. Moje babička v Kolíně měla kočku také. A jak to souvisí? Velmi. Velmi! Za pár let jsem totiž zjistila, že jsem neměla problémy s průduškami, ale alergii na kočky, která mi zůstala věrná dodnes.
Nicméně jsem v roce 1963 nastoupila do osmé třídy na Základní devítileté škole v Uhelné Příbrami, kde dělal ředitele školy František Červín, můj strýc a matčin bratr.
Ve třídě nás bylo šestnáct, víc kluků než holek a já byla nová holka z města. Dovedete si představit ten ráj pro dospívající Irenku, které se už pomalu začala zapalovat lýtka? Ale bohužel, byla jsem z ředitelny ostře sledovaná, tak se kluci museli krotit.
Ale v něčem mě strýc s tetou stejně neuhlídali!
Na škole se vyučovalo nepovinné náboženství. Z naší osmé třídy tam chodili tři spolužáci a já jednou poprosila svoji nejlepší kamarádku Zdenku Kostelníčkovou - ona se sice jmenovala Jarolímová, ale protože její tatínek byl kostelník, tak se jim říkalo Kostelníčkovi - aby mi ukázala sešit na hodiny náboženství. Moc se jí nechtělo, ale nakonec se nechala přemluvit.
Na první straně bylo barevnými pastelkami namalované oko. Zdenka se rozhlédla po prázdné třídě, nahnula se ke mně a zašeptala tak, že jsem skoro neslyšela, co říká.
„To je OKO BOŽÍ! A ještě je PRST BOŽÍ! Ale ten namalovaný nemám.“
Přikývla jsem. Oko boží jsem znala od babičky. Když jsme s bratry něco provedli, křičela na nás, Oko boží všechno vidí! Nedovedla jsem si to oko boží představit a často jsem koukala do nebe a hledala ho. Nikdy jsem ho tam nenašla.
A tady je namalované pastelkami a je to vlastně úplně normální oko! To náboženství je vlastně úplně normální vyučovací hodina!
Když jsem večer řekla strýci, že bych chtěla chodit na náboženství, vzdychl a zakroutil hlavou. NE.
Tak jsem aspoň přemluvila Zdenku, abych s ní mohla chodit zvonit. Ona totiž každý večer chodila zvonit do zvonice kostela, večerní klekání.
Bylo to úžasné. Tahala jsem za provaz a nade mnou bimbal zvon a byl slyšet po celém kraji, určitě až do Vepříkova, odkud byl Honza Tůma, náš krásný, vysoký a chytrý spolužák, kterého jsme všechny milovaly.
Utíkala jsem každý večer z domova, lhala jsem, že si jdu koupit do krámku na návsi, nanuka, ale místo toho jsme se Zdenkou mizely ve zvonici a já bimbala zvonem.
A představte si, že to na mě někdo z Uhelné Příbrami práskl! A strýček mi to zakázal. Prý neteř soudruha ředitele nesmí klekání zvonit. Že si mu lidi stěžovali.
A já dodnes nevím, kdo si tehdy stěžoval.
Byli to věřící nebo nevěřící?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.