Za volantem trochu jinak. Kamioňák sepsal zážitky z cest

„Ve škole, při češtině a slohu to bylo velké utrpení. V tom kamiónu člověk má myšlenky, napadají ho blbosti včetně psaní. Ale zjistil jsem, že to blbost nemusí být, zkusil jsem to a vyšlo to pěkně. Nakonec díky dceři, která dostala zadání semestrální práce na vysoké škole, aby připravila knihu po grafické stránce. Já jsem k tomu udělal text a takhle ta kniha vznikla.“

Utahuje si ze sebe

Dílo nejdřív nemělo nějakou pevnější strukturu. „Bylo to takové zmatené, ale pak jsem si řekl, že tam dám všechno od začátku. Nejdřív ještě fungovaly celnice, takže poprvé na celnici, poprvé nocování, poprvé do Anglie a podobně. Určitě to není příručka pro začínající kamioňáky. Jde spíš o humor. Snažil jsem se udělat si hlavně srandu sám ze sebe, protože to mají lidi nejradši.“

Píše jenom doma. Když čeká v koloně, tak si dělá maximálně poznámky v hlavě anebo do telefonu na diktafon. „I když v kabině poslouchám rozhlas, nějaká nuda tam při dlouhém čekání taky je. Někdo se v kolonách rozčiluje, nervuje, kouří jednu za druhou, někdo to bere, jak to je. Pomáhají telefony, sítě, tam se člověk zabaví. Když jsem začínal, byl jsem až moc svědomitý. Ne že bych na to teď kašlal, ale když to stojí, tak to stojí. Nedá se nic dělat,“ konstatuje Jeník.

O své práci říká, že ji miluje i nenávidí zároveň. Kdysi začínal na staré liazce. „Dřív všechno manuál, opravy se dělaly na cestě. Teď člověk zavolá servis a nemusí sám ani měnit kolo. Všechno je rychlejší.“

Literární samouk

Jiří Jeník je původním povoláním strojní mechanik. „Odmalička mě lákalo jezdit a bylo to asi takové přirozené. Knížku označuju za prvotinu od profesionálního amatéra. Žádný vzor nemám, ani nějaké velké vzdělání v tomhle směru. Spíš jak to šlo ze mě. Několikrát se to přepisovalo, upravovalo.“

Velký zájem ho překvapil. Teď už kamioňák pracuje na pokračování, na druhém dílu. „Bude to i o kolezích z naší firmy. Trochu si v dobrém smlsnu taky na nich,“ dodává Jiří Jeník.