Za zavřenou bránou Pohádkové zahrady běží život dál. I se skutečnými pohádkovými příběhy

18. prosinec 2020

Pohádková zahrada vznikla jako azyl pro opuštěná zvířata, včetně těch hospodářských. Dnes se Romana Vojířová se svým manželem a dalšími dobrovolníky stará o sto devadesát zvířat na pozemku mezi pardubickým krematoriem a přírodní lokalitou Červeňák.

Všichni žijí pospolu v domě i na dvorku. Prase Oliva si hoví na gauči, vedle něj spí kočky, nad nimi poskakuje papoušek, kolem volně běhají králíci. Venku se honí kozy s ovcemi. A ředitelkou toho všeho je metrová labutí husa Máňa. Návštěvníci mohou nakukovat sice jen přes plot, ale jinak život v zahradě pokračuje vesele dál.   

„Jako je dětský domov pro opuštěné děti, my jsme domov pro zvířata. A dokladem toho, že i hospodářská zvířata nejsou věci bez citu, je naše husa labutí Máňa,“ říká Romana Vojířová a popisuje její příběh.

Jak se z Máni stala ředitelka zahrady

Husa labutí Máňa se vylíhla v líhni, ve které se ale něco pokazilo. Ze všech vajec se vylíhla jen Máňa. Nikdo ji nechtěl, byla malá a slabá, mezi konkurencí by neobstála. A tak skončila v pardubické Pohádkové zahradě.

V Pohádkové zahradě v Pardubicích nechybějí ani okrasní kohouti

Romana Vojířová ji doslova vypiplala. „A právě u Máni jsem si opět uvědomila,  že hospodářská zvířata nejsou nemyslící bytosti. Ona je jako pes. Ví, že jsem jí zachránila život, a tak si mě hlídá, spí u mé postele a hlavně všechno nahlas komentuje! Chtěla jsem ji vzít s sebou do rozhlasu, ale to bych se nedostala ke slovu,“ směje se výřečná Romana Vojířová, která opuštěným zvířatům věnuje veškerý svůj čas.

Pokud byste jim chtěli přilepšit, není to problém. Zahrada je sice pro veřejnost zavřená, ale vánoční dárky v podobě sena, usušeného chleba, jablek či mrkve jsou vítány. „Bereme vše a jsme moc vděční za každý příspěvek,“ říká Romana Vojířová, která je v zahradě stále přítomna, stačí vejít do brány.

Pohádkový příběh Terezky a Viktorky

Fenka Terezka přišla do Pohádkové zahrady z pardubického útulku. Když zestárla, přišla do zahrady další fenka. Tentokrát Viktorka, kterou se podařilo zachránit ze slovenské romské osady. Starší Terezka byla zvyklá na svůj obojek, nechtěla žádný jiný. Ale ztratila ho. A právě v ten den šly obě fenky na procházku do blízké přírody. Viktorka se najednou vynořila z houští a nesla ztracený obojek.  

A to ji předurčilo k tomu, co dělá už několik let. Stala se Terezčinýma očima. „Terezka už je teď velmi stará, nevidí, zapomíná se, točí se dokolečka. Ale díky Viktorce je pořád čilá. Viktorka ji všude vodí, když je snídaně, jde k Terezce do pelechu, vyšťouchá ji a dostrká k misce, vyhodnocuje nebezpečí, odtáčí ji od koní, kde by jí mohlo hrozit nebezpečí. Je její opatrovnicí a chůvou. Naše zvířata nám každý den ukazují, jak moc citu v sobě mají, tolerují se vzájemně a pomáhají si,“ uzavírá Romana Vojířová.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.