Začarované děti. Ve slumech často vidím takové, které nikdy nebyly venku

12. červenec 2020

Pokud jste poslouchali Zálety minulý týden tak víte, že Pavel Anděl měl výsostné právo vybrat dalšího hosta. Když přání vyslovil nahlas, ani na chvilku jsem nepochybovala, že je to volba veskrze andělská. Dagmar Herrmannová je ředitelkou obecně prospěšné společnosti, která provozuje nejen mateřskou a základní školu, ale pomáhá dětem se sluchovým postižením i v rozvojových zemích světa, v Asii a v Africe.

Vystudovala speciální pedagogiku a jako terapeut pracovala v různých zemích. Organizaci Smiling Crocodile založila po svém návratu v roce 2012. Dětem s kombinovaným postižením pomáhá překonat nepřízeň osudu a osvojit si základní dovednosti, které zlepšují nejenom jejich schopnosti, ale taky vzdělání. Dnes má její tým asi dvacet pedagogů, asistentů a dobrovolníků. V roce 2016 byla nominována na filantropickou cenu Via Bona, kterou uděluje každoročně Nadace Via.

Když jsem o vás četla, pochopila jsem, že ze všech možných variant jste šla do té nejsložitější, k dětem s kombinovaným postižením a pokud jsem to pochopila správně, je to obor ze speciální pedagogiky ten nejtěžší?

„Těžko říct, to je jako když se lékař rozhoduje o svém budoucím profilování se. Speciální pedagog taky. Já se dostala k dětem s kombinovaným postižením, což mě neuvěřitelně zajímá, těší a baví.“

Práce s dětmi, které potřebují speciální, někdy i paliativní péči podle mého názoru musí všem, kteří se o takové děti starají, naprosto změnit pohled na život, krizové momenty, žebříček hodnot.

„Ptáte se na můj žebříček hodnot? Tak můj je určitě zdraví a láska na prvním místě, a když vidím příběhy našich dětí s kombinovaným postižením nebo dětí v rozvojových zemích, protože často pracuji s dětmi ve slumech nebo dětských domovech, s dětmi na ulicích, tak zjistíte, že žádné problémy v Čechách nemáme a žádné problémy nemám ani já osobně a ty děti a rodiny, se kterými pracuju, jsou hrdinové.“

VIDEO: V těchto dnech také probíhá celosvětová osvětová kampaň #BecauseIhearIlive proti diskriminaci postižených dětí. V souvislosti s ní vznikla i píseň, ze které se stala mezinárodní hymna pro neslyšící. Píseň byla nahrána v devíti jazycích včetně videoklipu.

Vy jste nejenom žila, ale i pracovala a pomáhala v mnoha zemích světa. Já jsem četla o tom, že nejcennější zkušenosti jste si přivezla z Velké Británie.

„To musím upřesnit. Po škole jsem bydlela na Balkáně, docela dlouhou dobu. A pak jsem bydlela v Manchesteru, tam jsem se nejvíc naučila, protože jsem tam byla v takovém zařízení, které je dost podobné Smiling Crocodile, akorát že tam se starali o mnohem víc dětí. Byly to tak těžce kombinovaně postižené děti, že se nedaly zařadit do běžné sítě speciálních škol tak, jako to máme u nás. A byly tam děti s tak závažnýma diagnózama a tak vzácnými syndromy, že jsem se naučila všechno, co jsem potřebovala vědět. No a v těch rozvojových zemích, křižuju svět, křižuju Indii, Bangladéš, Srí Lanku a anglicky mluvící část Afriky. Třeba v Indii jsem byla skoro padesátkrát a pro mě to je obrovsky inspirující svět. Mám pocit, že spousta lidí, která v těch rozvojových zemích nikdy ani nebyla, je hrozně podceňuje. Podle mě ti specialisté, kteří tam jsou, a já s nimi spolupracuji dlouhodobě, tak co v těch podmínkách dokážou, tak jsou neuvěřitelně schopní vyvíjet úsilí, aby těm dětem pomohli.“

Podle mého názoru je práce v rozvojových zemích hodně o předsudcích. Na postižení dětí se nedívají dospělí tak, jak se díváme my.

„Myslím, že i u nás je pořád diskriminace. Pořád ty naše děti ale mají co jíst, mohou chodit do školy, mají maminku a tátu, mají kamarády a jsou v bezpečí. Často když se v těch rozvojových zemích narodí dítě s postižením, tak je to pro rodinu stigma a diskriminace je obrovská. Snaží se dělat všechno proto, aby se toho dítěte nějakým způsobem zbavili. Je to kruté, ale rodiny, se kterými se setkávám, tak mluví o začarovaných dětech, nebo se snaží to řešit šamanama, často se stane, že maminku s dítětem vyhodí, protože to dítě je postižené a maminka v očích rodiny za to může. Nebo naopak tyhle děti nemohou ven, protože se jich ostatní bojí, nebo je chtějí usmrtit. Často se stane, že jdu do slumu a tam leží holčička nebo chlapeček a nikdy to dítě nebylo venku. Protože kdyby vyšlo ven, tak je riziko, že by se mu něco stalo.“

Děti ve slumech mají maličko, ale dokážou si s tím hrát a úsměv vykouzlí.

Která ze zemí, kterou jste navštívila, ve vás zanechala vzpomínku typu „Tak tohle bylo to nejhorší, co jsem viděla“?

„Nejvíc vzpomínek mám samozřejmě z Indie, protože tam jsem byla nejvíckrát a je to pro mě možná třetí domov. Druhý je Balkán. Ale snažím se na to dívat tak, ne že to je smutné nebo šokující, ale že člověk musí mít nadhled a já se snažím v lidech vidět to hezké a dobré. Děti ve slumech mají maličko, ale dokážou si s tím hrát a úsměv vykouzlí. Komunity tam fungují a co třeba vidím jako inspirativní v Indii – jdu na večeři třeba po konferenci s kolegy a to, co člověk nedojí, tak si lidé automaticky zabalí a dají to prvnímu člověku na ulici, který to potřebuje. Vůbec o tom nepřemýšlí. A když tam je povodeň, tak i ti, kteří mají málo věcí, tak se rozdělí a pomůžou sousedovi. Je to tam takové vřelejší, barevnější. Hodnoty tam mají lidé často srovnané jinak, než my.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek. Minule tu se mnou byl a Zálety s vámi naplánoval Pavel Anděl: „Dáša Herrmannová. To je holka, která je pro mě úplně fascinující zjev, protože jezdí po celém světě a vystavuje sama sebe velkému nebezpečí. A jestli je to o tom, že na to nebezpečí nedbá, nebo jestli je otrlá, nebo jak pracuje s tím strachem.“

„Pavle, já mám pro strach uděláno. Samozřejmě jsem si vědoma rizik a jsem hodně opatrná. Na místa, kam chodím do nemocnic nebo slumů, tak tam jdu s místními lidmi které znám a dlouhodobě s nimi spolupracuji. Nikdy to není tak, že bych se sama vydala na vlastní pěst do slumu, kde to neznám. Vždycky to je ve spolupráci s místními odborníky. Takže to je jedna věc. Co se týče nemocí, tak jsem různě očkovaná, ale měla jsem různé chřipky, jednou mě vynášeli v Praze z letadla rovnou na pohotovost a tak. A co se týče přírodních katastrof, tak jsem zažila hurikán v Indii, obrovský cyklon v Etiopii a zažila jsem teroristický útok v Mumbai. Člověk se na to musí dívat pozitivně, a když se vyskytne v takové situaci, tak já nejsem člověk, který panikaří a musí se s tím člověk vyrovnat tam. To se může ale spousta věcí stát i tady v Čechách. Co bych chtěla říct na závěr, i s ohledem na tuhle otázku, tak člověk nemá vůbec nic dělat pro nějaké ocenění a nesmí se brát vážně. Musí si ze všeho a ze všech dělat pořád legraci. A dělám si legraci často z lidí, kteří to ani nechtějí. A nejhorší oslovení co pro mě může být, je když mi někdo řekne: paní ředitelko. Děkuji ti Pavle za otázku a doufám, že jsem ji zodpověděla nejlépe, jak jsem mohla.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.