Zlatý Ámos ze Sezemic: Myslel jsem, že tahle cena není pro mě

Lidé ho dvakrát zvolili do zastupitelstva města, vítá občánky, za Sezemice hraje fotbal. A teď je i Zlatým Ámosem 2025 pro nejlepšího učitele: „Zní mi to pořád ještě neuvěřitelně. Pár měsíců dozadu bych vůbec nečekal, že by něco takového v souvislosti se mnou mohlo zaznít. Přiznám se, že jsem si na to ještě úplně nezvykl.“

Mládí jako výhoda

Byl to 32. ročník ankety a Knautemu bylo v době vyhlášení taky 32, i když všechna média podle ročníku narození informovala, že mu je 33. „Vždycky jsem tuhle cenu vnímal jako velice prestižní záležitost, jako takovou, která není pro běžného učitele dosažitelná. Nečekal bych, že to kdykoliv může být něco, co by se mě týkalo. Nejsem vůbec soutěživý typ, takže mě to nijak nevzrušovalo. Ale když už to přišlo, tak že bych si stěžoval, taky říct nemůžu.“

Devátým školním rokem působí na Základní škole Sezemice. Má svou třetí třídu. „Jde pořád ještě o rodinnější typ školy. Podle toho se snažím přistupovat ke svému působení. Když člověk učí v Sezemicích, tak by charakter města měl znát, stejně tak specifika komunity a tomu se přizpůsobit. Nečekat, že tam bude anonymní a lidé ho nebudou poznávat. Aktuálně nemůžu říct, že by mě to táhlo do větší školy. Možná spíš do ještě menší. Ta naše se taky už pěkně rozrůstá a Sezemice taky. Otázka je, jestli vydržím navěky pracovat ve škole. Z mého pohledu tahle práce vyžaduje maximální nasazení. Kdybych to nedělal na sto procent, asi bych zvažoval, jestli vůbec pokračovat dál.“

Zlatý Ámos Lukáš Knaute a moderátor Jakub Malý|foto:Miroslav Hruban, Český rozhlas

Mladší učitelé to možná mají jednodušší, protože jsou dětem věkově blíž. „Ale zároveň si nemyslím, že by to automaticky byla nějaká velká výhoda. Musíte to podložit dalšími záležitostmi a věcmi. Mezi finalisty byla i paní učitelka z 5. třídy, která už je babička, ale taky zapojovala moderní technologie do výuky. Jsme škola 21. století, svět se rychle mění a je potřeba na to reagovat. I učitelé se musí učit další a další novinky, kterých je opravdu hodně.“

Chlap u malých dětí

Mužů ve školství je celkem málo a na prvním stupni ještě míň. „První stupeň mi tak nějak zbyl. Po základní škole jsem šel na gymnázium, protože jsem si nebyl jistý, jakým směrem bych se měl vydat dál. Po gymnáziu jsem nebyl o moc moudřejší. Pokračoval jsem tedy něčím, co působí takovým všeobecným způsobem. První stupeň mě chytnul od prvního dne, co jsem do té práce nastoupil. Asi to nebyla úplně špatná volba.“

Kromě hlavní ceny získal Knaute i titul Dětský Ámos, o kterém rozhodují sami žáci. „Protože učím dětí, tak tahle cena má vážně velkou hodnotu. Ony jsou to nejvýznamnější publikum a nejdůležitější porota, která by měla svého učitele hodnotit. Děti by měly znát smysl toho, co se po nich chce. Ne že my z pozice moci něco přikazujeme a chceme. Měli bychom být takoví parťáci.“

Protože by během vyučovacích hodin nepoznal děti dokonale, pořádá pro ně často i odpolední programy. „Vrací se mi to při výuce. Vím, jak s nimi mám mluvit, co jim můžu říct a co ne. Jsou to detaily, ale když se za 5 let poskládají, tak ve výsledku můžeme fungovat skoro intuitivně. Kolikrát děti reagují jenom na můj pohyb, mrknutí a postarají se o sebe i samy. Můžeme se na sebe spolehnout a víme, co od sebe očekávat. Považuju to za velice důležité.“