1960 a 2015

Školu jsem měla doslova „za rohem“, ale většinou jsem chodila dřív, a s ostatními dětmi jsme čekaly, až pan školník ve tři čtvrtě na osm odemkne vysoké, těžké dveře s velikou klikou, a my se poženeme jako stádo po schodech do šaten.

Když ve škole některý učitel chyběl, přišel jiný a řekl, chcete si něco číst? Kdo má nějakou knihu? Vždycky jsem to byla já, kdo měl v tašce knihu. Sedla jsem si před lavice a hodinu jsem spolužákům předčítala...

Jednou ráno jsem čekala před zamčenou školou, kolem mě stálo asi deset dětí, a já jim vyprávěla něco z toho, co jsem právě četla, a k tomu jsem si něco vymyslela.

Děti poslouchaly ani nedutaly, druhý den na mě zase čekaly, pamatovaly si, kde jsem skončila a jelo se dál. Byl to nekonečný příběh...

Máme rok 2015. Každé ráno chodím s naším Atíčkem pro noviny přes park, kde postávají školáci, pokuřují a pokašlávají.

„Nedala byste mi cigaretu,“ zkouší to na mě občas a já s úsměvem vrtím hlavou.

„Ne ne, miláčku. Nedala. To je trestné! To by mě také mohli zavřít! Ještě ti nebylo osmnáct! A není to zdravé!“

Loudí na mně proto, že si v parku dávám svoji ranní cigaretu. Já vím, není to zdravé, ale doma nekouřím! Kouřím jenom venku!

Učitel se zeptal, kdo má nějakou knihu. Vždycky jsem to byla já, kdo měl v tašce knihu. Sedla jsem si před lavice a hodinu jsem spolužákům předčítala.

V každém případě, když mi bylo tolik, kolik je dnešním dětským kuřákům, stála jsem se skupinkou dětí před školou a vyprávěla jim román na pokračování, který jsem každé ráno psala ve své fantazii jenom pro ně. A nikoho z nás by nenapadlo si zapálit! Zavřeli by nás do polepšovny! Dostali bychom pětku z mravů! Rodiče by se nás zřekli!

Školáci roku 2015 před tím, než jdou do školy, sice kouří, ale všimla jsem si, jak jsou rádi, když se s nimi někdo dospělý zastaví a povídá si s nimi, a protože tohle byli deváťáci, skoro ze všech jsem vytáhla, co budou po škole dělat.

„Já se budu učit kuchařem, vybrala mi to máma,“ hlásil mi jeden, a zatímco se ostatní chechtali, já obdivně zvedla palec.

„To je super! Uč se anglicky a můžeš pracovat po celém světě!“ Hrdě se napřímil.

„Máma mi to taky říká!“

I ostatní děti se chlubily, kam půjdou a nakonec jsem se zeptala kluka, který důležitě pokuřoval a mlčel.

„A co budeš dělat po škole ty?“ Dospěle si odplivl a pak mi nastínil svou budoucnost.

„Nic. Budu se válet doma, chlastat a čumět na bednu.“

Původně jsem vám chtěla ukázat, jak byli v roce 1960 jiní školáci než dneska. Ale když jsem si tohle vypravování chystala, uvědomila jsem si, že rozdíl mezi nimi není zase až tak velký. I když ti dnešní školáci jiní jsou, v něčem zůstali úplně stejní, jako jsme byli v roce 1960, my.

V každé době děti potřebují, aby se s nimi mluvilo. Aby věděli, že někoho zajímají. Že někdo poslouchá, co říkají. Že je má někdo aspoň trochu rád. Že jim někdo doma věnuje chvilku času. A v každé době, ať je rok 1960 nebo 2015, mají některé děti smůlu. Nikdo na ně nemá čas.