Když to s láskou nejde slušně

Magdalénku mám ráda. Známe se asi deset let, občas se sejdeme pracovně a často se scházíme na obědě. „Jsem v krizi,“ přišla mi od ní před měsícem esemeska a tak jsme si domluvily oběd.

Jonáš, se kterým Magdalénka už rok chodí, bydlí ve městě dvě stě padesát kilometrů od nás, navzájem se navštěvují a Jonáš mi připadá jako normální, osmadvacetiletý chlap, který se po vysoké škole zabydluje ve své práci, kterou miluje, stejně jako miluje Magdalénku, která si ale pořád vymýšlí citové problémy, pořád má krize z toho, že ji Jonáš nemiluje, pořád se obviňuje, jak je nemožná a... bla bla bla.

Chtěla jsem to mít rychle za sebou, tak jsem se jí hned po tom, co jsme si objednaly, zeptala, co se stalo den před tím.

„Ráno mi popřál hezký den a že to prý bude mít celý den náročný.“ 

„A?“

„Celý den NIC! Ozval se až o půlnoci. Že se omlouvá, ale že šel s klukama z práce na pivo a že přišel teprve teď domů.“

„A?“

„Tak jsem mu napsala, proč mi po práci nenapsal, že jde s klukama na pivo?!“

„Proč by ti to měl psát?!“ Překvapeně se na mě podívala.

„Protože je to slušný!“

„Co je slušný?!“

„Napsat mi, že jde na pivo...“ Znejistěla a já si vzdychla.

„Magdaléno, ty jsi tady a on je dvě stě padesát kilometrů odsud. Oběma vám je dvacet osm. Kdyby ti maminka vynadala, žes jí neřekla, kam jdeš po práci, líbilo by se ti to?!“

„Nelíbilo.“

„Tak proč to děláš Jonášovi?“ Podívala se na mě jak bezbranný koloušek a těžce vzdychla.

„Když já si pořád nevěřím. Pořád se bojím, že mě nechá...“

„Koleduješ si o to,“ konstatovala jsem suše. V tu chvíli Magdalénce cinkl telefon.

„Napsal mi!“ A hned mi zprávu od Jonáše přečetla. „Jdeme si vyčistit hlavu na instruktážní film. A pak si půjdeme zaplavat. A co ty, Magi?“ Začala mu dlouze odpovídat.

„Co mu píšeš?“

„Omlouvám se mu, jak jsem mu v noci vynadala, a že mě to mrzí...“

„Vykašli se na to! Odepiš mu: Tak si to užij. Já jsem s Irenkou na obědě.“

„To mám napsat jenom tohle?!“

„To přece stačí! Chlapi v esemeskách nežvatlají jako ženský!“ Poslechla mě a vzápětí cinkla od Jonáše odpověď.

„Tak to jsem rád. Pozdravuj Irenu.“ Usmála jsem se.

„No vidíš, je rád, že nebrečíš někde v koutě a bude si užívat film i koupání.“

„Asi máš pravdu,“ pípla spokojeně a pak jsme začaly jíst.

Když jsme dojedly a na stole mezi námi zbyla jenom karafa vody s mátou a dvě skleničky, Magdalenka začala znovu.

„Dal mi klíče od bytu! Odvezla jsem je domů, ale hned jsem mu zavolala, jestli mu je mám poslat poštou! A Jonáš mi řekl, ať nic neposílám, že jsou moje! Že mi je dal!“

Oběma rukama jsem chytila stůl a chtěla jsem s ním pohnout. Nešlo to. Byl bytelný. Hodně bytelný!

„Něco ti řeknu, Magdaléno. Váš vztah je jako tenhle stůl! Je pevný! Hodně pevný! Jonáš ví, že váš vztah je jako tenhle stůl, ale ty každou chvíli položíš doprostřed toho stolu...!“ Ztišila jsem hlas a řekla jsem hodně expresivně slovo, které znamená to, co dělají naši pejskové a my to po nich sbíráme a dobře všichni víme, že tohle se na stůl opravdu, ale opravdu nikdy nedává.

Magdaléna na mě vytřeštila oči.

„Ano! Tohle ty položíš doprostřed vašeho stolu! A Jonáš nechápe, proč jsi to udělala! Sám sebe se ptá, kde se na vašem stole, čistém, pevném a bytelném stole, který jste kupovali spolu, kde se na něm vzalo to...“

Kývla jsem na ni, že půjdeme, zaplatily jsme, venku jsme se rozloučily a za půl hodiny mi cinkla esemeska.

„Irenko, děkuju. Odteď se to už nikdy nestane. Už nikdy nebudu na náš stůl dávat žádná...“

Spustit audio

Související