Proč jsi mi nezvedala telefon?

„Můžeš mi říct, proč jsi mi nevyžehlila aspoň jednu košili?“ „A co bych asi měla dělat dřív? Prostě jsem to nestihla!“ „Nestíháš nic! Podívej se, jaký je tady všude nepořádek! Tak já si je příště vyžehlím sám! A ty místo mě odvezeš auto do servisu! A opravíš těsnění v koupelně! A vyčistíš sítko u pračky! A zaplatíš zálohu na dovolenou!“

„A ty zase můžeš denně nakupovat! A vařit! A uklízet! Prát! Zalévat kytky! A…“ 

Bum. Můj drahý manžel Luboš práskl dveřmi. Sakra! Zrovna o Velikonocích se musíme pohádat! V pátek jsme byli u jeho rodičů, včera u našich, dneska šel Luboš na celý den do práce a já se chystala, že si v klidu doma udělám všechny resty, mezi které patřila i hromada jeho nevyžehlených košil. No nic. Tak začnu žehlit, ať mám na Velikonoční pondělí všechno v cajku…

Vyžehlila jsem, převlékla peřiny, vyluxovala, vyprala, umyla koupelnu a záchod, udělala jsem kontrolu, co mi doma chybí, a napsala dlouhý seznam, co musím koupit. Když jsem si šla pro peněženku, všimla jsem si, že si Luboš zapomněl v předsíni mobil. Tak ten tedy musí být v práci šílený! A dobře mu tak! Kdyby se se mnou ráno nepohádal, nezapomněl by ho! 

Spokojeně jsem prošla celý byt vonící čistotou, a pak jsem šla nakoupit do naší Večerky, kde mají nejenom všechno, ale hlavně mají otevřeno i na Velikonoce!

Když jsem přinesla nákup a uklidila ho, dala jsem do trouby péct kuře, udělala k němu rýži a chystala jsem se péct bábovku. Také jsem několikrát prošla uklízený byt a byla jsem sama se sebou hóódně spokojená! Ta dnešní volná velikonoční neděle se mi hodila, ale ještě víc se mi hodilo, že byl Luboš v práci a nezdržoval mě! Když jsem si vzpomněla, jak jsme se ráno pohádali, trochu mě to zamrzelo, ale věděla jsem, že naše hádky nemají dlouhé trvání, a měla jsem pravdu!

Když Luboš večer přišel, přinesl mi růže a tvářil se trochu nejistě. Dojalo mě to. Že on si to chce u mě vyžehlit, kvůli těm jeho nevyžehleným košilím? Objal mě a políbil.

„Tak už se na mě nezlob!“ 

„Já se nezlobím,“ řekla jsem neutrálně a čekala, co z něho vyleze.

„Volal jsem ti celý den. Ale nezvedala jsi mi to…“ Volal mi? Přece si nechal mobil doma! A i kdyby volal, můj mobil za celý den nezazvonil ani jednou!

V tu chvíli mi došlo, že mobil v předsíni není Luboše, ale můj. A je vybitý, protože jsem ho ráno, když jsme se pohádali, zapomněla dát do nabíječky.