Bramborový salát, kost a jezevčík

"Neměla bys mu ji dávat. Vzpříčí se mu v hubě, a zase tady budeme lítat," řekl pan Fuchs, ale já ho neposlechla. Jsou přece Vánoce!

Dala jsem Atíkovi kost na balkon a zavřela jsem dveře, aby nám náhodou nepřitáhl mastnou kost do bytu.

Když jsem za chvíli uslyšela na balkoně podezřelé zvuky, věděla jsem, že je zle. Atíkovi se kost vzpříčila v tlamě. Přesně jak říkal pan Fuchs! Ale poradila jsem si. Vzala jsem smetáček s dřevěnou rukojetí. Když jsem ji Atíkovi dala k tlamě, zakousl se do ní, já ho levou rukou chytila za kůži vzadu na hlavě, a pravou rukou jsem mu sáhla do tlamy a chtěla mu vzpříčenou kost vyndat. Ale nešlo to.

Smetáček se Atíkovi vysmekl z tlamy, on se bleskurychle otočil a kousl mě do ukazováčku levé ruky, kterou jsem ho držela za kůži vzadu na hlavě. Z prstu mi začala crčet krev a já musela zavolat na pomoc pana Fuchse.

Přišel, vynadal mi, že říkal, abych mu tu kost nedávala, přinesl tenké, dlouhé elektrikářské kleštičky, rozevřel Atíkovi tlamu, já strčila kleštičky Atíkovi do tlamy a kost mu vytáhla... uf... uf... uf.

Vyčistila jsem si kousnutí kysličníkem, přelepila náplastí a konečně jsem začala dělat svůj milovaný, vánoční, bramborový salát. Jenomže v tu chvíli přišla naše dcera. Ritunka.

Aktivistka. Musela jsem jí ukázat, jak mě Atík kousl, a když tu ránu, dlouhou asi dva centimetry, uviděla, otravovala mě tak dlouho, až jsme nakonec jely do nemocnice, na chirurgii.

Pan doktor mi ránu vyčistil, stáhl ji něčím průhledným, sestřička mi prst zafačovala, a prý musím druhý den na převaz, i s potvrzením od veterináře, že je náš Atík zdravý a očkovaný. Pan doktor mezitím koukal do mé dokumentace a najednou povídá, tady vás také něco kouslo! Vás pořád něco kouše!

Rituška – aktivistka, vyprskla smíchy.

"To byl bodavý hmyz!"

Urazila jsem se. Jak to, vás pořád něco kouše!? Bylo to před pěti lety! Do nohy mě kousla nějaká potvora! Říká se jí zavrtávačka! Ale radši jsem mlčela.

Když jsme vyšly z ordinace, a já si oblékala bundu, všimla jsem si, že se naše aktivistka svíjí smíchy, v ruce zprávu od pana doktora.

„Co je,“ zeptala jsem se, ale aktivistka se tak smála, že ani nemohla mluvit. Tak jsem si zprávu od pana doktora přečetla sama.

"Dnes ji omylem kousl vlastní pes."

A pak jsem se smála také. Já vím, že pan doktor tuhle zprávu takhle napsat musel. Ta zpráva je totiž všeříkající. Říká, že mě nekousl cizí pes, ale vlastní, a že mě nekousl zákeřně, ale že mě kousnout nechtěl. Takže z toho vznikl lékařský zápis:

"Dnes ji omylem kousl vlastní pes."

Ruku na srdce, vy byste nesmáli?