Celý život leží mezi hvězdičkou a křížkem. Češi rádi pátrají po svých předcích

Při pátrání po předcích pomůžou archivy. Buď digitalizované, nebo ty klasické
Při pátrání po předcích pomůžou archivy. Buď digitalizované, nebo ty klasické

Sestavování rodokmenu znamená hodiny času, trpělivou práci v archivech a znalost vedení matrik v dobách dávno minulých. Své o tom ví Lubomír Havrda, který píše knihy o historii, na stejné téma točí amatérské filmy. Jeho velkým koníčkem je genealogie.

Pan Lubomír se při pátrání po historii Havrdů dostal až do roku 1620 a nevzdává to. „Je to běh na dlouhou trať, pátrám už 40 let. Mám to štěstí, že jsem začal poměrně brzy a mohl jsem se poptat na své předky babičky i pamětníků, kteří ještě žili. Dnes bych měl asi tisíc otázek, ale bohužel se už nikoho nemůžu zeptat.“

Rodné listy vše odstartují

Jakmile se rozhodneme poznat naše kořeny, abychom věděli, kam patříme, musíme začít hledat v rodných listech našeho tatínka a maminky. „Na nich jsou uvedena jména jejich rodičů a prarodičů. Ovšem u novodobých rodných listů už to neplatí a do budoucna může nastat problém. Až si tedy sepíšeme všechna jména, začneme vyhledávat v matričních zápisech. Nejstarší matriky, které existují, pocházejí z druhé poloviny 16. století a jmenovaly se Matrica tripartita. Do jedné knihy se zapisovaly křty, svatby a pohřby.“

Oblastní archivy už nabízejí digitalizované zápisy

Podle místa narození našich předků bychom měli navštívit příslušný archiv. Dnes už nemusíme osobně, postačí nám internet, kde už existují záznamy v digitalizované podobě. Středem pozornosti by měly být matriky z období Marie Terezie a následovně Josefa II.

„Největší úskalí pro badatele je písmo. I když se jednalo o ryze českou oblast, kde naši předci žili, faráři běžně do matrik zapisovali v němčině. Pokud se rozhodnete archiv navštívit osobně, během jedné návštěvy vám půjčí k nahlédnutí jen omezený počet listin. Dovolí vám si je ofotit a v klidu prostudovat doma,“ vysvětluje Lubomír Havrda.

Když už z matrik vyčteme vše potřebné, nahlížíme do gruntovních knih. V nich je uvedeno, jak se mezi generacemi předával majetek. Velké plus je, když všechny rody byly selského původu, protože tím pádem se nikam nestěhovaly, zůstávaly pořád na jednom místě. „Po té, až budeme mít nakreslenou množinu plnou jmen a příjmení, měli bychom vypátrat, jaký byl život našich předků. Jakou měli robotní povinnost, majetek a k jaké církvi patřili.“ Najít své kořeny můžeme i díky vyprávění našich příbuzných, starým fotografiím, výučním a domovským listům. Napsat si můžeme i do vojenského archivu.

„Až si budete prohlížet jména vašich příbuzných, uvědomte si, že mezi hvězdičkou a křížkem leží celý lidský život,“ uzavírá Havrda.

Spustit audio

Související