Český venkov - 70 let = Banát

„Každému doporučuji, aby se tam jel podívat, ale musí být schopný pochopit tamní styl života. Když tam někdo přijede na dva dny a vůbec neví, o co se jedná, vrátí se maximálně s dojmy hezké přírody a bídy. Zdaleka to není pravda,“ říká.

On sám pochází z venkova, pamatuje jeho podobu před desítkami let. „Tam to v současnosti vypadá podobně. Lidé si přivezli šikovnost, pracovitost, přirozenou inteligenci. Museli si poradit za jakýchkoliv podmínek. Když se na českém venkově vrátíte o sedmdesát let zpátky, zjistíte, že jste na Banátu.“

Vnučky chrochtání nezaujalo

Banát leží v jihozápadním cípu Rumunska. „V dobách Rakouska-Uherska jsme tam byli doma. Oblast se dřív dosídlovala. Na tom měla zájem monarchie. Největší vlna přistěhovalců přišla v letech 1823 a 1827. V šesti vesnicích se mluví česky. Drží si tento jazyk už skoro 200 let. I když tamní čeština je trochu poznamenaná staročeštinou.“

Okolí Svaté Heleny v Banátu

Na cesty se Fiala vydává i s manželkou. „Máme podrážky z toulavého telete. Chtěli jsme vidět, jak tam lidé žijí. Na Banát jezdíme pomáhat se sklizní. Jestli chcete poznat život tamních obyvatel, měli byste s nimi vyrazit na pole, kde pracují. Dcera a zeť nám v cestování nebrání. Chtěli jsme s sebou vzít vnučky, ale to se nám asi nepodaří. Když jsem jim vypravoval, že s babičkou snídáme venku a kolem nás běhají prasátka, nechtěly tam jet.“

František Fiala pochází ze Žáravic na Pardubicku. O cestách na Banát chystá přednášky. Všímá si třeba toho, jak se poslední dobou oblast proměňuje. Původní  starý život podle něj pomalu mizí.