Co jsem se naučila od své dcery

Syn Filip se narodil, když mi bylo pětadvacet, a když jsem za osm let otěhotněla podruhé, strašně jsem si přála dceru. Strašně. Určitě i proto, že jsem se svojí maminkou měla nádherný vztah, věděla o mně všechno, a i ona mi řekla všechno, co zajímalo mě - o jejím životě, o láskách, rozchodech, nevěrách – ano, moje maminka byla moje nejbližší ženská duše a já si strašně přála mít dceru, abych se i pro ni stala nejbližší ženskou duší...

Moje přání bylo vyslyšeno. Narodila se mi Rita a naše vzájemná láska dávala od prvního společného setkání tušit, že z nás budou nejbližší ženské duše.

Když bylo Ritě čtrnáct let, všimla jsem si, že nemá na nohou vůbec žádné chloupky.

„Tobě nerostou chloupky,“ podivila jsem se a ona si vzdychla.

„Rostou, mami. Ale já si je holím.“ Tak jsem si je ve svých čtyřiceti sedmi letech, začala holit také.

Zvykla jsem si na její kritické pohledy a tak přesně poznám, co se jí na mně líbí či nelíbí. Abych se těmto pohledům vyhnula, chodíme radši nakupovat spolu. Neomylně mi vybírá svetry, trička, kalhoty, bundy a já ji většinou poslechnu a dělám dobře. Naučila mě používat kosmetiku, make-up a naučila mě, čím se odlíčit. Když jsem nemocná, zásobuje mě léky a vitamíny, a když jsem měla problémy s kotníkem, naučila mě ho tejpovat. 

Před lety mě naučila nosit šály, v zimě i v létě. Staly jsme se celoročními šálovými královnami a bez šály kolem krku jsme si připadaly nahé.

Naučila mě používat mobil, a když potřebuju poradit s počítačem nebo s fotoaparátem, jdu za ní. Naposledy mi dlouho a trpělivě vysvětlovala, jak se pomocí karty dostanu k bankomatu, který je za zavřenými dveřmi.

Také mě naučila psát infantilní esemesky. Když jsme někde spolu a pak se vrátíme každá do svých domovů, píšeme si.

„Bilo ťo moč hežký, maminečko moje, viď, viď,“ přiletí mi esemeska od Rity.

„Bilo, bilo! Žaše někam špolu puděme, viď, viď,“ odpovídám jí stejně šišlavě já.

Naučila mě, dávat jí esemeskami vědět, jestli jsem dobře dojela z Kolína do Prahy nebo z Prahy do Kolína, jestli jsem už doma, jestli je vše ok, a když se někdy zapomenu ozvat, hned mi volá. Jednou jsem měla vypnutý telefon, protože jsme měli v Činoherním klubu večerní zkoušku a zapnula jsem si ho až ve vlaku, když jsem jela do Kolína. Jako první na mě vyskočila esemeska od Pavla, přítele Rity.

„Ireno, prosím tě, ozvi se, co je s tebou, Rita tady šílí, že jí nebereš telefon.“

Ta mi dala, když jsem se jí ozvala! Ta mi dala! Od té doby se mi to už nikdy nestalo!     

A mimochodem, nikomu bych nedoporučovala, aby mi přes cestu třeba jen pírko položil!

„Mami, kdyby ti někdo něco udělal, zabila bych ho,“ řekla mi už několikrát moje krásná, éterická dcera a já nemám důvod jí nevěřit...

Nevím, jak jste na tom vy, moje milé posluchačky, ale já jsem až s Ritou poznala, čemu se říká bezbřehá láska.