Bluesová sedmdesátka

Spisovatelka Irena Fuchsová
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Spisovatelka Irena Fuchsová

Nikdy mě nenapadlo nosit kšandy, a přesto jsem si jedny kostičkové pořídila před loňskými Vánoci a druhé, červené, mi koupila dcera Rita letos, v roce, kdy mi bude sedmdesát.

Kšandám předcházel prosincový pohřeb mého kamaráda. Znali jsme se od mých sedmnácti, on maloval, já psala, a tak jsme spolu asi dva měsíce bohémsky souzněli.

Například na jaře v roce 1968 jsme si řekli, že navštívíme v jednom dni všechny kolínské hospody a všude si něco dáme. Sice jsme to nezvládli, ale rádi jsme na tenhle den dalších padesát let vzpomínali.

Už tehdy byl věčně bez peněz. Nevadilo mi to. Dělila jsem se s ním o dýško, které jsem dostávala jako uvaděčka v divadle. I když jsme spolu nic neměli, všichni si to mysleli, což se mi nelíbilo, tak jsem mu jednou dala na stůl hrst korun z minulého večera a pak jsem mu řekla, že se rozejdeme. Přikývl, nekomentoval to, řekl ahoj, a odešel.

Ani jsem nestačila být smutná, protože se vzápětí vrátil, vyzobal ze stolu všechny koruny, které jsem tam dala před naším rozchodem, řekl podruhé ahoj, a odešel definitivně.

Přáteli jsme ale zůstali. Pořád byl bez peněz, pořád si půjčoval a nejenom ode mě, někdy vrátil, někdy ne. Když jsem mu půjčila pět, deset korun, věděla jsem, že je už neuvidím, a tak jsem byla radši, když si řekl o stovku, protože dokud mi ji nevrátil, další peníze jsem mu nepůjčila a on to dobře věděl.

Před rokem, na jaře, jsme se potkali naposledy. Protože to bylo v období, kdy mi dlužil stovku, neměla jsem proč být ostražitá, a když se mě zeptal, co teď píšu, moje náruč se rozechvěle rozevřela.

Nadšeně jsem mu popsala základní děj, ale jemu to nestačilo! Ptal se dál! Kdy píšu nejradši! Jestli mám pořád pracovnu u kostela! Kolik knih mi už vyšlo, a kdy mi vyjde další! A že si ji bude muset koupit, a já už už chtěla říct, až vyjde, dám ti ji, ale on mě předběhl a řekl si o stovku.

Zarazila jsem se a v hlavě se mi začaly předbíhat myšlenky, strkaly do sebe a handrkovaly se. 

Ještě nikdy se mě nezeptal, co píšu! - Ale taky ti nevrátil stovku!

On mi ji vrátí! - Chceš mu dát knihu a on si řekne o stovku, i když ti stovku dluží a dobře to ví!

Ano, ale poprvé se mnou mluvil takhle dlouho o mém psaní! Bylo to souznění jako před padesáti lety! - Ty tomu říkáš souznění? Tak to jo. Dej mu stovku! Dej. Půjde si koupit rum a než projde park, bude ho mít v sobě!

Celých dvacet minut se zajímal o to, co píšu a kdy mi vyjde další kniha! - Ale on ti to přece všechno říkal jenom proto, že si chtěl říct o stovku!

Ano, ale...

Tu stovku jsem mu půjčila. Co naděláte? Byl takový na jaře v šedesátém osmém a zůstal stejný celý život.

Jak vlastně budou lidé vzpomínat na mě, až přijdou na můj pohřeb, napadlo mě, když na jeho prosincovém pohřbu zaznělo blues. Nijak, odpověděla jsem si. Jejich ubrečené vzpomínky rozpráším na prach svým projevem, který se ozve z reproduktorů! Je pravda, že ho zatím připravený nemám, protože je čas...

A tehdy jsem si poprvé uvědomila, že mi v roce 2020 bude sedmdesát.

Napadlo mě, že bych si ten projev měla už pomalu připravit, ale pak se ve mně něco vzpříčilo a já se rozhodla, že své sedmdesáté narozeniny za prvé nebudu slavit a za druhé jim půjdu naproti v červených kšandách! A víte proč?

Až umřu, bude se po Kolíně říkat, hele, víš, že umřela Fuchsová? Určitě jsi ji znal! Taková prdlá baba, co furt nosila červený kšandy!