Už mi to nikdo nevodpáře!

Před několika lety jsem jela pantografem do Prahy a dala se do řeči s paní, co seděla naproti mně. Začala mluvit o divadle, tak jsem řekla, že napovídám v Činoherním klubu a jezdím každý den na zkoušky.

Zeptala se, kdo tam hraje, s kým teď zkouším a co, jaký je Ondřej Vetchý, Veronika Žilková, Ivana Chýlková, Petr Nárožný, já odpovídala a pak přišel průvodčí a já vytáhla normální jízdenku. Měsíční jízdenka mi totiž skončila den před tím, a protože jsem věděla, že dneska jedu do Prahy naposledy a pak mám týden volno, koupila jsem si jízdenku jenom na jednu cestu tam a zpět.

Paní zvedla tázavě obočí.

„Vy si kupujete normální jízdenku? Když denně dojíždíte?“ Začala jsem jí vysvětlovat, proč jsem si ji koupila, ona poslouchala, poslouchala a najednou ukázala z okna.

„Odkud jsme teď vyjeli? Co to bylo za stanici?“

Nevěděla jsem. Když jedu rychlíkem, vím, že vystoupím na Hlavním nádraží, a když jedu pantografem na Masarykovo nádraží, stanice nesleduju. Proč? Nemusím znát Tatce, Klánovice, Běchovice, když přece jedu na konečnou. Paní po mně pohrdavě mávla rukou.

„Vy mi vykládejte, že dojíždíte! A ještě k tomu do Činoherního klubu!“

Takhle se ze mě stala lhářka. Pro tuhle paní určitě. A chcete vědět, jak se ze mě stala sprostá manželka?

Je to už asi patnáct let a já byla opět v lázních. Jako každé léto.

Jednou ráno před šestou hodinou, zazvonil telefon. Pevná linka. Myslela jsem, že přestane, ale vytrvale vyzváněl, tak jsem nerada vstala, došla ke stolu a zvedla ho.

„Prosím.“ Na druhé straně se vesele ozval pan Fuchs.

„Už jsme byli s Atíčkem na procházce! Svítí krásně sluníčko!“

Než jsem stačila něco říct, telefon položil. Tyhle jeho vtípky znám a zlobit se nemůžu. Dělám mu totéž v bleděmodrém.

Svalila jsem se znovu do postele a chystala se usnout, ale telefon se ozval podruhé.

„Zapomněl jsem ti říct, že mě v noci štípl komár.“ Opět položil.

Blbeček, pomyslela jsem si a chtěla jsem se vrátit do postele, ale telefon zazvonil potřetí.

„A Atíka komár štípl taky.“

A zase položil. Zůstala jsem sedět na židli a koukala na postel. Mohla jsem ještě hodinu spát! A telefon se ozval počtvrté. Zvedla jsem ho a naštvaně jsem do něj začala ječet.

„Ty blbečku, ten komár tě asi štípnul do hlavy, ne?“

Pan Fuchs mlčel. Tos nečekal, co, pomyslela jsem si škodolibě, ale v tu chvíli se ozval ženský hlas.

„Paní Fuchsová, tady je sesterna. Vy jste si včera nepřišla pro nový rozpis procedur. Můžete se pro něj stavit?“ Málem jsem omdlela.

„Ježíši, sestřičko, já se omlouvám… on mi volal před chvíli manžel a…“

„Nic se neděje, stavte se.“

Vzala jsem si župan, že si na sesternu radši dojdu hned, otevřela jsem dveře na chodbu a v tu chvíli telefon zazvonil popáté. Že by zase sestřička? Vrátila jsem se a opatrně ho zvedla.

„Prosím. Fuchsová.“ A opět se ozval pan Fuchs.

„A Atíka štípnul ten komár dvakrát!“

To, co jsem tehdy panu Fuchsovi řekla, nemůžu v žádném případě tady opakovat. Když jsem naposledy bouchla vztekle telefonem, ozvalo se za mnou, tady máte ten rozpis, paní Fuchsová...

Ve dveřích stála sestřička a v ruce držela můj nový rozpis procedur.

Spustit audio

Související

  • Irena Fuchsová: Jolana, sestra z lázní

    Měla jsem dva bratry, ale vždycky jsem si přála mít sestru. Možná to bylo tím, že maminka měla sestry tři, Věru, Evu a Anču. A všechny sestry měly stejný smysl pro ...

  • Když se stydíte za lež druhého

    Stalo se mi to už před deseti lety, ale dodnes se na to pamatuju. Nic dramatického to sice nebylo, když jsem se vzpamatovala, bylo to spíš k smíchu, ale ta chvíle, ...

  • Irena Fuchsová: Pantograf

    Když jsem byla malá a řeklo se minulé století, měla jsem pocit, že se mluví o pravěku a nenapadlo mě, že někdy budu říkat, že jsem se narodila v polovině minulého století.