Dají Dají versus Melouny

Dají Dají byl zajíček, který, představte si to, prožíval od rána do večera to samé, co já. Takže někdy pohádka před spaním, začínala i takto:

„Dají Dají se ráno probudil, a pohádal se s tátou Zajíčkem. Sice se spolu za chvíli smířili, ale stejně měl Dají Dají pokaženou náladu…“

Minimálně dva roky jsem večer co večer, rekapitulovala uhoněné dny pětatřicetileté ženy, která má dvouletou dcerou, desetiletého syna a manžela, který je pracovně i několik dní mimo domov.

S unavenou fantazií jsem večer co večer vyprávěla své dceři o uhoněných dnech ženy, která nakupuje, uklízí, vaří, pere, žehlí, pracuje jako nápověda v kolínském divadle, což znamená, že nenapovídá jenom na dopoledních zkouškách, ale i při představeních, jezdí na zájezdy, které miluje, protože ve chvíli, kdy se divadelní autobus rozjíždí směrem na Letohrad, uvelebí se v něm uhoněná žena na sedadle a za chvíli tvrdě spí a aspoň na chvíli vypne kalkulačku, která v bdělém stavu umí bleskurychle zkombinovat nákupy a obsah ledničky s jídelníčkem, ale hlavně proplétá osoby, určené k hlídání svých dětí, s osobami, které její děti nikdy nehlídaly.

Kromě těchto prací uhoněná žena, když děti spí, manžel není doma a ona nemá večer představení, sedí v kuchyni a píše povídky. Psací stroj tehdy sice do noci klapal, ale nikoho nerušil, protože nejbližší soused, pan Fučík, byl hluchoněmý...

Ale zpátky k Dají Dají. Když jsem neměla představení, lehla jsem si k Ritě na válendu, ona mi pevně chytila tričko, abych jí neutekla do kuchyně k rozmytému nádobí, a já začala vypravovat.

„Dají Dají dneska zaspal, a tak musel honem učesat malého Dajíčka, aby nepřišli pozdě do jeslí, ale Dajíček se trochu vztekal, protože chtěl mašličku, kterou Dají Dají nemohl najít...“

Někdy jsem únavou usnula, a řeknu vám, bylo to nejsladší usínání, jaké jsem ve svém životě kdy zažila. Bohužel, trvalo krátce, protože Rita mě okamžitě budila.

„Mami! Dají, Dají!“

Když jsem byla večer v divadle, usínala moje dcera bez pohádky a někdy, opravdu jenom někdy, jí vypravoval pohádku její tatínek – pan Fuchs.

Podobně jako já, i on měl svého favorita. Vyprávěl jí o melounech. Věděla jsem, že jeho pohádka, na rozdíl od mých, denně jiných a barvitých, není dlouhá. Jedna, možná dvě věty a dobrou noc, pusu a spát!

… Když bylo Ritě dvanáct let, byla u nás na návštěvě její kamarádka Martina. Měly pootevřené dveře do dětského pokoje a já v předsíni žehlila.
„Když jsi byla malá, vyprávěla ti máma pohádky?“ To se zeptala moje dcera Martiny.

„Někdy, ale moc ne,“ odpověděla jí Martina. „A tobě máma vypravovala pohádky?“

Zatajil se mi dech. Teď. Teď konečně přijde odměna za hodiny a hodiny vypravování o Dají Dají. Teď konečně přijde odměna za moji strašnou večerní únavu, odměna za moje propadávání se do spánku, do kterého jsem se nikdy nepropadla, protože mě moje dítě neurvale tahalo za tričko, abych povídala o Dají Dají! Konečně přijde odměna…

Ale znáte to! Žádná odměna nepřišla.

„Máma mi pohádky moc nevypravovala. Táta jo. Ten jo,“ odpověděla moje dcera a nadšeně pokračovala. „Martino, kdybys ho slyšela! Táta mi vypravoval super pohádku! O melounech! Pamatuju si ji celou!“

A pak, s patřičným přednesem, ze sebe vychrlila pohádku, kterou jí vypravoval pan Fuchs.

„Melouny se kutálely Kouřimskou ulicí přes náměstí. Prokutálely se kolem kašny a pak se zarazily u výlohy Baťi!“

Obě holčičky se začaly smát a já smutně pokračovala v žehlení. Ale jenom chvíli. Vzpomněla jsem si totiž, jak jsem nedávno řekla své pětašedesátileté mamince, jak mně a bráškovi Kájovi strašně chutnalo, když nám naše babička nalámala suchý chleba do černého kafe z melty.

A moje maminka se tehdy strašně rozčílila.

„Co to povídáš?! Ty ses snad zbláznila! Vy jste nikdy nemuseli jíst suchý chleba, to mi neříkej ani v legraci! Vždycky jste si mohli chleba namazat! Nerozčiluj mě a radši mlč!“

Viděla jsem, jako by to bylo dneska, jak s bráškou lámeme suchý chleba na větší kousky, jak tyto kousky chleba potápíme velkou lžící do velkých hrnků s kafem, a když se chleba krásně nasákne, tak ho jíme… Mňam!

Snažila jsem se mamince vysvětlit, že moje vzpomínka nemá nic společného s tím, jestli jsme měli máslo nebo ne. Do černého kafe se přece nemůže lámat chleba, namazaný máslem! Ale rychle jsem toho nechala, protože maminka byla schopná dát mi pár pohlavků!

Tahle hra na vzpomínky je opravdu zvláštní. Nikdy nevíte, co při vzpomínání potkáte. Teď, když jsou obě moje děti dospělé, zkouším z nich někdy dostat vzpomínky na věci nepříjemné, které nás potkaly společně, a na které já nikdy nezapomenu. Ale jejich vzpomínky nejsou většinou s těmi mými, totožné.

Na věci běžné si vzpomeneme společně, to ano, ale jak se jedná například o něco hrůzyplného, tak si na to moje dospělé děti prostě nevzpomenou! Jako by to se mnou nikdy neprožily!

Je to příjemně uklidňující, řeknu vám. Zbavuje mě to výčitek, a možná že to, co vám teď říkám, zbaví výčitek i některé z vás.

Jenom se zkuste, milé posluchačky, svých dětí zeptat například na dovolenou, kterou jste se svým mužem doslova prohádali. Uvidíte, že budou vzpomínat na něco úplně jiného a vy se možná, stejně jako já, zbavíte celoživotních výčitek…