David Drábek: velmi rád chodím na svá vlastní představení

David Drábek vyrůstal v Týništi nad Orlicí, maturoval na gymnáziu v Hradci Králové těsně před Sametovou revolucí. Vystudoval Filmovou a divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Založil a řídil autorské divadelní studio Hořící žirafy, pracoval jako dramaturg činohry Moravského divadla v Olomouci, režíroval v Minoru i v Národním, osm let byl uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové a od sezóny 2018/2019 je stálým režisérem Městských divadel pražských.

Často říkáte, že příběhy o vaší rodině jsou hodně kalorické. To je nějaká nová kalorická bomba?

„Asi to sem nepatří, ale jsem čerstvě zamilovaný a to si myslím, že samo o sobě je šílené. Ale mám holku od divadla. Myslím, že to v naší rodině vzbudilo spoustu nadšení. Restauruje barokní sochy, a proto jsem si ji vybral, protože sám vypadám trošku jako barokní socha. Je fascinující, když se sejdou dva lidi z úplně jiných oborů ve vzájemné úctě a navzájem se tak obdivují a je hezké, že pak vám všechno přijde fantastické. Jsem teď toho plný, tak se omlouvám, že jsem vám tím kontaminoval vysílání.“

Často v rozhovorech mluvíte o vaší mamince a dokonce získala v nějakém rozhovoru přívlastek terminátorská. Já jsem si to vysvětlila tak, že se o vás starala a bránila vás ve vaší svým způsobem dětské odlišnosti

„To jste řekla velmi přesně a tak to skutečně je. Je to maminka velmi dominantní, ve velmi mnoha směrech rázná. Ale jak jste řekla správně, ona mi dovolila být odlišný. Naše rodina byla velmi sportovní, až na jeden kus, což jsem byl já. A já byl svůj, starý mladý chlapeček něco si mumlající a díky tomu jsem si vytvořil ten svět a vidíte, dneska mi je čerstvě padesát a stále z toho čerpám. Ten náskok, který si člověk vytvoří, se už potom velmi špatně dobíhá. Maminka je takový mladistvý člověk, po dvou velmi těžkých nemocech a je to pořád takový vzor. Že je Terminátor, je pravda a i lékaři v ní našli spoustu součástek z kosmu, ale ta nezdolnost a vášnivé zaujetí je nám společné.“

Jaká hra z pohledu počtu repríz je vaše nejúspěšnější?

„Koule. Dokonce jsme v jednu chvíli měli pocit, že kdyby se v divadle hrála jenom Koule, tak to divadlo naplní. Já měl v Klicperově divadle velmi rád inscenaci, kterou jsem považoval až za takovou jednu ze svých parádních a to byla Figarova svatba. Ta byla myslím takovým rezervoárem velké divadelní radosti, jásavosti, nápadů a velmi bouřlivých reakcí. To samé Jedlíci čokolády a Velká mořská víla. Nebo Richard III., když už se bavíme o Klicperáku, kde člověk zažil tyhle velké věci. Jestli si něčeho ve svém životě vážím, a vštěpuju to i hercům, tak to je plné divadlo. A když to skončí a lidé stojí, aplaudují ve stoje a stojí jim to za to, ještě neběžet rychle pro kabát a na městskou. Tím vám dávají najevo, jak jsou spokojení. Když celé hlediště stojí a aplauduje jako jeden muž a vy víte, že tam nejsou jenom divadelní fanatici, jsou tam často vědci, lopaťáci, studenti, senioři, ale celé je to jednotné a takhle se to projevuje, tak to je obrovsky oblažující.“

Alena Zárybnická a David Drábek|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Když píšete, umíte už odhadnout reakci publika? Víte, že tady přijde smích, tady přijde potlesk, tady jim musíte dát pauzu, protože si to budou rovnat v hlavě?

„Ano. Já i velmi rád chodím na svá představení, není to hnidopišské, ale je to z těch důvodů, které jste zmínila. Studuju, jak co funguje. Jaký rytmus gagů má být za sebou, jak kdo reaguje a samozřejmě nejkrásnější a nejsilnější je to, když někoho rozesmějete a pak mu namydlíte schody dolů, nebo naopak. A tyhlety výkyvy, to znamená tragikomedie, to se mi osvědčilo jako nejsilnější metoda.“

Vaším tématem je politická satira. Řekl jste si někdy - tak to už jsem přeťal, to už je fakt na hraně?

„Možná jsem byl zvědavý, jak to bude přijato. Jsou asi dvě inscenace, kterých se to týká. Myslím Kanibalky: Soumrak samců. Tam jsem věděl, že se dvěma politiky jednáme konkrétně, jmenovitě a teda velmi ultimátně a drsně. Nejen s velkým posměchem, ale i s takovou brutální umístěnkou. Tam jsem si říkal jéje, to bude debat, nebudeme toho Okamuru jmenovat, ale říkali jsme si, že nám to pomůže, že to bude reklama, ale pak jsem viděl, jak na to diváci valí, a říkal jsem si, že by nám to zase mohlo uškodit, soudy a tak. Pak vyšel v Blesku titulek, kde bylo napsáno, co jsem s oběma politiky udělal a ještě takovým srandovním způsobem - napsali Dramatik David Drábek (48) zlikvidoval Tomia Okamuru (46) a Václava Klause staršího (77). Tak jsem čekal, co přijde, ale nic nepřišlo. No a jestli jsem si říkal že to je moc - víte, v tomhle případě teda vůbec ne. Je to na místě a myslím, že groteska musí problém a nehoráznost určitých samozvaných elit pojmenovat drsným způsobem. Samozřejmě to musí celé držet pohromadě, kdyby to byl jen výštěk, tak je to trapné. Tam jsem byl zvědavý, co to přinese. Ale rozhodně jsem nepochyboval o tom, že je to na místě.“

Kanibalky 1 mají podtitul Soumrak samců, Kanibalky 2 podtitul Soumrak starců. Premiéru měla mít na jaře, byla odložená. Měl jste chuť tam něco dopsat, změnit? Vybudila vás ta stávající situace k nějaké reakci, nebo jste ty reakce odložil do další, jiné hry?

„Nezměnil jsem vůbec nic, ale ta hra se stala ještě drásavější. Přitom zůstává jak je, projíždí jako nůž máslem s tím, že teď se zase odkládá o další dobu a pokud budeme zase všichni pozavíraní v karanténách a hospodářství půjde ještě víc a víc na buben, tak bude ještě drásavější. Mám dílem radost, že ukážeme transparentnost toho zločinu, který se děje, ale zároveň člověk soucítí s tím, jak ta společnost je víc a víc postrašená.“

Není to, jak se daří politické satiře, ukazatelem toho, jak moc se nedaří společnosti?

„Ono se to říká, že čím víc je satira břitká a potřebnější, tak to znamená, že společnost je ve větším srabu. To asi pravda je. Jak jsme si zkraje devadesátek mysleli, že nebude o čem, lidi měli touhu, aby bylo všechno jinak a dobré. Spoustu lidí to samozřejmě zklamalo až naštvalo a utekli do nějaké hořkosti nebo k různým hloupým extrémům, což myslím, že dobré není. Já se na druhou stranu přiznám, neboť jsem optimista chronický. Jasně, spoustu věcí je lumpárna a vím, že taková věc jako opoziční smlouva nám zlomila vaz a ukázala, že politika je velmi špinavá. Já mám ale takovou mantru, a když vím, že jsme v Evropské unii a v NATO, tak se míním občas rozčilovat a durdit, ale uvnitř mám klid z toho, že to tak je. Já se nestydím za to, že jsem Evropan a Čech a je mi v tom obojím velmi dobře a to evropanství mě naopak strašně uklidňuje. To tady není od toho, aby nás provokovalo, ale uvědomte si tu sílu hospodářskou, kulturní, ten krásný kontinent, který je bezpečný a bohatý a navíc už dlouho žijící v míru. Každý, kdo to trochu sleduje a trochu cestuje, tak si uvědomí, jak obrovskou máme devizu a jak je škoda, že si ji víc neumíme vychutnat a užít přes to všechno brblání. To je myslím velké prokletí českého národa.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek. Minule tu se mnou byl klavírista Matyáš Novák a tady je jeho otázka pro vás. „Režíroval jste hry v hradeckém Klicperově divadle, tak bych se zeptal, jak vnímáte Hradec Králové jako město, jak se vám líbí a jak se v něm cítíte?“

„Já jsem byl v Hradci tolik let a dojížděl jsem tam z Prahy. A to je asi znakem toho, že to město opravdu stojí za to, žije se v něm velmi dobře. Je to slunné, bohaté město. Město Gočára, Kotěry a velkých bulvárů. Ale pro mě při té vší kráse města zůstává zásadním Klicperovo divadlo. Jako zóna pozitivní deviace, jako moje továrna na čokoládu. A publikum. Publikum, které mě rozmazlilo nehorázným způsobem a symbióza s publikem Klicperova divadla, to byl jeden z největších zázraků mého života.“