Dcera poslední pamětnice Ležáků: Díky německé preciznosti není tolik bílých míst

Redaktorka Šárka Kuchtová natáčí v Ležákách s Jarmilovou Doležalovou st. a Jarmilou Doležalovou ml.
Redaktorka Šárka Kuchtová natáčí v Ležákách s Jarmilovou Doležalovou st. a Jarmilou Doležalovou ml.

Válečné události začínají být čím dál vzdálenější historií. Jarmila Doležalová se ale snaží, aby lidé nezapomínali. Cestuje po besedách, hloubá v archivu, vydává knížky.

„Osud maminky mě určitě nasměroval k historii a k práci, kterou dělám. V roce 1987 jsem začala bádat ve věci Ležáků. Pak jsem přidala i Lidice, Petiční výbor Věrni zůstaneme, Miladu Horákovou a její odboj za války. Postupně jsem se dostávala i k jiným tématům.“

Co na vzpomínky říká dnešní generace? „Jsem mile překvapená, když třeba s maminkou děláme přednášky na gymnáziích a vidíme, že tam jsou citliví, přemýšliví lidé. Pro děti je to opravdu jiná zkušenost, když vidí paní, která vypráví o své první vzpomínce v životě, kdy má strašný hlad, leze po zemi. Nepamatuje si maminku, tatínka, Ležáky, nic.“

Důstojnost Zámečku by měla zůstat

Doležalová taky sleduje možné úpravy podoby Památníku Zámeček. Zchátralé pietní místo, kde nacisté popravovali české vlastence a obyvatele Ležáků, by se brzy mělo změnit. „Za mě a za maminku vítáme cokoliv, co pomůže rozšířit obzory. Místo, kde docházelo k popravám, je jediným místem, kde můžeme uctít jejich památku. Popel byl vysypán do řeky. Tam si nemůžete sednout a zamyslet se. Pokud bude památník udělaný nějak necitlivě, bude spousta lidí smutná.“

Pietní místo Zámeček, kde byly popraveny oběti heydrichiády

Ohledně Ležáků ještě nejsou všechny věci úplně vyjasněné. „Bílá místa asi budou pořád. Němci ale byli pečliví a spousta věcí se tak dá odbílit,“ tvrdí Jarmila Doležalová.

Láska v exilu 1949-1950

Společně s maminkou už vydaly několik knih. Teď je v tisku publikace paní Sylvy Šimsové o útěku po roce 1948 a o životě v německých lágrech. „Začala jsem rozplétat Petiční výbor Věrni zůstaneme. Zajímala mě doktorka Milada Horáková a její manžel. Když byl v uprchlickém táboře u Norimberka, prožíval její odsouzení a popravu. Hledala jsem uprchlíky z Valky, kteří by o tom mohli podat svědectví,“ popisuje Doležalová cestu ke knize.

Díky tomu narazila na paní Sylvu, která jí poskytla vzpomínky své maminky. „Ona se s doktorem Horákem setkávala. Díky paní Sylvě jsem měla dokonce možnost v Londýně přednášet o Ležákách a o Lidicích. Poslala jsem jí knížky, které jsme dělaly. Projevila přání, jestli by nakladatelství vydalo její knihu Láska v exilu se slovy, že musí být vydána s láskou. Bylo to moc milé.“

Dílo tvoří úryvky z deníků a dopisů. Popisuje třeba, jak Sylva přišla do tábora, kde si založili skautský oddíl. Taky hrála dětem loutkové divadlo s maňásky, kteří jsou dnes v archivu. „Je velmi pozitivně naladěná, jedna z nejchytřejších žen, které znám. Její přítel a později manžel Bohuš Šimsa dostal stipendium v Británii, aby studoval hudbu. Měl strach zapsat se pod pravým jménem. Tak vznikl pseudonym Karel Janovický. Stal se významným pracovníkem BBC a skladatelem.“

Spustit audio

Související