Divadeliér ve Vysokém Mýtě koncentruje kulturu na jedno místo. Zapojuje i výlohy

„Někdy před 11 lety jsme se do Vysokého Mýta přestěhovali z Prahy. Nejdřív jsem založila dramaťák pro děti. Měla jsem jasnou představu, jak má dramatická výchova vypadat. Dramaťák považuju za nejdůležitější kroužek pro děti do života. Chtěla jsem, aby byl úplně top. Zjistila jsem, že to na menších místech funguje jinak než na těch větších. Sami si to tam musíte zrealizovat,“ popisuje.

Nesedět, hrát

Pellarovou následně oslovili dospělí, že by chtěli taky divadelní skupinu. „Postupně se uvolnil prostor pro současný Divadeliér, kam jsme přesunuli všechny aktivity. Dnes existuje profesionální zájezdové Divadlo Di, dále dramaťák Dr. ZDIV. Máme tam taky krásné velké výlohy. Jednou za rok s pomocí města zavřeme ulici a hrajeme stínové divadlo. Všechny skupiny mají svoje představení a ulici jenom pro sebe.“

Divadelnice si všímá, že lidé už nechtějí být jenom pasivními sledovateli kultury, ale i aktivními účastníky. „Někteří by chtěli sami vystoupit, hledají prostor, kde by se mohli prezentovat, zveřejnit svoji uměleckou práci. Třeba pro výstavy ve výloze máme termíny obsazené do roku 2027. Těší mě to, protože umění obohacuje a rozvíjí ducha člověka, což všichni nutně potřebujeme.“

Vysokomýtská umělkyně nabízí i individuální lekce veřejného vystupování a mluvení, případně chystá zájemce na přijímací zkoušky pro herecké obory. „Při individuální práci se můžete na toho člověka naladit naplno. Vychytáte přesně to, kde má bloky, co potřebuje odstranit, kde si plete sebe s rolí. Pomáháte mu zviditelnit jeho dominantu. Nejlíp se to dělá osobním kontaktem, protože spoustu věcí můžete předat beze slov. Ale mám i on-line studenty ze západu Čech, kde je přece jenom omezená možnost předání zkušeností. Ale vážím si taky této formy.“

Děti reagují hned

Adélu Pellarovou nejvíc baví divadlo, celý ten proces. „Od napsání scénáře, kdy se pohybujete ve světě mezi nebem a zemí. Stahujete myšlenku do hmotné podoby. Představujete si, jak budou kulisy a podobně. Baví mě i první čtená zkouška, kdy vstupujete do první konfrontace. Pak mě baví režijní práce. Hledáte prostředky vyjádření slovem, herectvím, divadelní řečí, pauzou. Samozřejmě mě baví taky vlastní hraní, protože představení zraje. Jak už říkal Petr Lébl, divadlo je živá bytost. Člověk nesmí upadnout do rutiny, do řemesla. Přestane to být živoucí, dostáváte se pod tlak. Divadlo je přece neopakovatelná situace, zázrak, který se v tu chvíli stane. Podílí se na něm herci, diváci, hra, múzy, atmosféra i třeba počasí.“

Mezi dospělými a dětskými diváky je podle zkušené herečky rozdíl hlavně v autentičnosti zpětné vazby. „Dětský divák vám to dá najevo okamžitě. Když ho ta hra strhne, tak se směje hned. Nečeká na to, jestli už je prostředí, aby se smál nahlas. Jestli se to může nemůže. Klidně vám to i slovně doplní, poradí, aktivně do toho vstoupí. Je to pro herce výzva, protože ho udržuje neustále v pohotovosti. Musíte reagovat na nastalou situaci. Dospělý divák sice potřebuje delší dobu, než se v projevech emocí uvolní, ale pak vám zase dá erudovanou zpětnou vazbu, co fungovalo, co ho opravdu vtáhlo, kde by to chtělo doladit. Obě pole jsou skvělá.“