Hledání pokladů na hraně zákona. Má detektorář nárok na nálezné? A kde se dá hledat legálně?

A zatímco na některé archeology působí detektoráři doslova jako rudý hadr na býka, jiní se na jejich zálibu koukají shovívavěji. „Je to složitá záležitost. Patřím k archeologům, kteří k nim nemají vyloženě negativní postoj, že bych je a priori kriminalizoval,“ říká vedoucí archeologického oddělení Východočeského muzea v Pardubicích Tomáš Zavoral.

Problémem jsou především lidé, kteří detektoring provozují za účelem zisku. „Je skupina lidí, kteří cíleně vyhledávají archeologické lokality. Kdo chce, tak si dokáže zařídit kvalitní portfolio informací. Prohlédnou mapy, koupí si pořádný detektor, vezmou noční vidění a jdou v noci vyrabovat archeologickou lokalitu,“ popisuje nepříjemnou realitu Tomáš Zavoral.

Kde je hledání legální

Na to existuje jednoduchá odpověď. Nikde. „Obecně by člověk detektoring neměl dělat. V zákoně je jasně dáno, že veškeré archeologické výzkumy může dělat člověk, nebo organizace, která na to má oprávnění. Amatér, nebo laik, by se neměl pouštět do takových činností. Zároveň ale není nikde napsáno, že by člověk nesměl hrabat do země. Takže v případě, že něco najde, tak by to měl okamžitě oznámit a navázat spolupráci především s archeologem. V této rovině je pro nás spolupráce reálná,“ popisuje možnosti Tomáš Zavoral.

Archeolog Tomáš Zavoral|foto:Východočeské muzeum v Pardubicích

Není v silách policie ani archeologů dodržování zákona ohlídat. Pak je tedy dobré chovat se aspoň tak, abych případně napáchal co nejmenší škody. Řada hledačů zkouší štěstí na zoraných polích v domnění, že tam nemůžou ničemu uškodit. „Pole má trochu snížený potenciál. Lokalita to může být, ale v desítky let proorávané půdě se předměty pohybují a tím se k nim ztrácí ten kontext, což je třeba prostor, kde původně byly. Nechci říct, že to je druhořadé, ale je to pro nás menší bolístka, když je něco z pole, než když to je z lesa, z nějakého objektu, hradiště a tak podobně,“ říká Tomáš Zavoral.

Spolupráce s archeology

Další způsob, jak se vyhnout problémům, je spolupráce s archeology. Ta sice nemá oporu v zákoně, ale je to lepší, než aby historické předměty končily v soukromých sbírkách.

Čtěte také

Výjimečný nález u Slatiňan: nevykradené hroby z doby stěhování národů ukrývaly vzácné sklo

„I obyčejný občan má právo se podílet na objevování historie. Nám jde o to, propojit se s těmi, kteří o historii mají opravdu zájem a v rámci našich časových možností se jim věnovat. To znamená, že když se detektorář rozhodne jít na nějaké políčko, tak nám zatelefonuje nebo napíše, kde bude. Kolegyně o tom ví, ale není to tak, že by ho „přikryla“, ale prostě víme o tom, ten člověk s námi má snahu komunikovat. Je to jediná možnost,“ vysvětluje Tomáš Zavoral a dodává: „Nechtěl bych ale, aby se to odteď stalo koníčkem a že ten, kdo to bude chtít dělat, zavolá do muzea a zeptá se, kam může jít.“

Řada archeologů ale s majiteli hledaček spolupracuje intenzivně a často. „Třeba doktor Vích z Vysokého Mýta má perfektní výsledky s tím, že on ty detektoráře nějakým způsobem motivuje, spolupracuje s nimi a dá k tomu přidanou hodnotu té odbornosti. Nálezy také publikuje a ukazuje se, že i tato činnost nám může otevřít nový pohled na historii daného místa,“ říká Zavoral.

Nálezné

Zákon o státní památkové péči myslí i na odměny pro poctivé nálezce, má to ale háček. „V případě náhodného nálezu má nálezce právo na nálezné ve výši ceny kovu, když je to řekněme mincovní záležitost. Ale prolíná se to i s odborným posudkem z historicko-kulturní hodnoty daného předmětu,“ říká Tomáš Zavoral.

Detektoráři mají smůlu: „V případě učinění nálezu detektorem kovů, což je vlastně nezákonná činnost, nemá dotyčný na nálezné nárok. Stejně tak je to i v případě, když neohlásíte stavbu tak, jak ze zákona máte. To znamená, stavím někde dům, kopu základy, něco najdu, přijdu do muzea a chci peníze. Tam je taky problém.“

Tento způsob může být pro poctivé detektoráře demotivující. Na druhou stranu je řada těch, kteří berou detektoring jako relaxaci a neprovozují ho za účelem zisku, ale jen pro dobrý pocit. „Nějakým způsobem se jim snažíme aspoň poděkovat. My jim teď nemůžeme nic dát. Maximálně uděláme jednou ročně školení, prezentaci toho, co našli. Kolegyně připraví přednášku, nabídneme pohoštění, děkovné dopisy. Víc bohužel udělat nemůžeme,“ uzavírá Tomáš Zavoral.