Hudba umí při divadelním představení vytvořit perfektní náladu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Matásek hraje na pozoun, ale vrátil se i k trubce

Jan Matásek je nejen hudební skladatel, ale i herec a pozounista. Tvoří pro česká divadla, pro svůj mateřský Minor, pro divadlo Komedie, Naivní divadlo, pro Redutu, Violu i pro královéhradecké Divadlo Drak. Právě v tomto divadle díky svému otci, slavnému scénáristovi Petru Matáskovi, vyrůstal.

Jan Matásek se narodil v Praze, vystudoval konzervatoř v Pardubicích a pražskou konzervatoř Jaroslava Ježka. S jeho tvorbou se můžete setkat nejen v divadle, ale taky v televizi.

V Divadle Drak, pokud jde o vaši profesi, všechno začalo. Souhlasíte?

„Musím souhlasit, náš tatínek tam dlouhá léta pracoval a já jsem měl možnost tam trávit svoje dětství a vidět všechna představení, některé zkoušky a dost často jsme trávili na zkouškách čas. Zaujala mě hudba Jiřího Vyšohlída, tam to všechno začalo.“

Spolu s vaším dvojčetem Lukášem vás tam vodil tatínek. Z toho, co jsem četla, se vám dvěma na rozdíl od staršího bratra Davida v divadle opravdu líbilo.

„Pamatuju si, že jsme uměli všechny texty a trávili jsme tam spoustu času, prolejzali jsme ho, zákulisí, zákoutí a hráli jsme si tam s dětmi režiséra Josefa Krofty, takže divadlo bylo takové naše hřiště.“

Někde jste napsal, že to byl nádherný svět plný tajemných vůní, voňavých barev, příběhů a geniální muziky. Už tehdy jste věděl, že ze všeho toho okouzlujícího vás nejvíc bude bavit ona geniální muzika?

„To je právě věc, která mě na divadle vždycky hrozně zajímala. I v tom dětském věku. Jak je možné, že něco jako hudba dokáže diváka tak vtáhnout do toho prostředí a nálady. Všechno spolu souvisí, pomáhá si navzájem, ale hudba umí vytvořit perfektní náladu a podpořit příběh a atmosféru.“

Váš tatínek působil v divadle víc než pětadvacet let jako scénograf a šéf výpravy. Vy jste se narodil v Praze, ale vyrůstal jste v Hradci Králové?

„Ano, Drak byl asi deset minut chůze od našeho domu. Bydleli jsme v Hradci, hráli jsme si v parku a Hradec Králové mám rád, jak je zrenovovaný, je tam ta náplavka. Hrozně rád tam jezdím, projít si ta místa, kde jsem se jako dítě procházel.“

V jednom pořadu jste s úsměvem reagoval na otázku, jestli nejste alergický na otázky o svém bratru Davidovi a řekl jste, že vám to nevadí, že ho máte rád.

„Je to můj bratr, můj vzor, obdivuju ho, jakou životní cestou jde a jakou má kariéru. Otázky na něj mi nejsou nepříjemné. Bohužel se spousta lidí ptá na věci z jeho života, na které nedokážu odpovědět, nebo by na ně měl odpovědět on sám.“

Jan Matásek s Alenou Zárybnickou

Zajímá mě i Lukáš, vaše dvojče. Jste o devět let mladší než David, Lukáše to taky v Draku bavilo. Čím je dneska?

„Vystudoval produkci na DAMU a byl skvělý produkční, uměl perfektně jednat s lidmi, uměl všechno zařídit a tahle vlastnost mu zůstala dodnes.“

Vy jste vystudoval hru na pozoun na pardubické a pražské konzervatoři. Proč právě pozoun?

„Jen lehce poopravím, trombon jsem studoval v Pardubicích a pak jsem přešel na Ježkovu konzervatoř na skladbu. Bylo to tak, že jsem hrával na trumpetu a snažil jsem se dostat na státní konzervatoř v Pardubicích. A stále se mi nedařilo, nebyl jsem dostatečně dobrý, neměl jsem dostatečný rozsah ani techniku. Mezitím jsem vystudoval střední odborné učiliště nástrojů a každý rok jsem se snažil dostat na konzervatoř. Při třetím pokusu se mě komise zeptala, jestli bych to nechtěl zvážit a zkusit jiný nástroj, že ta trumpeta mi nejde a že je slabý ročník na trombon, jestli bych to nechtěl zkusit. V tu chvíli jsem odpověděl, že ne, že bych zradil svoje vzory, Louise Armstronga a Milese Davise. Nicméně cestou do Hradce jsem si uvědomil, že pravděpodobně další den půjdu na to učiliště a čeká mě tam budoucnost, u které si nejsem jistý, že bude opravdu moje.  Tak jsem se rozmýšlel a za sedm měsíců mě skvělý profesor připravil na zkoušky tak, že jsem se na trombon dostal.“

Pozoun neboli trombon je pro mě hlasitý nástroj. Dá se na něj hrát potichu?

„Jsem přesvědčený, že se na něj dá hrát velice potichu a jemně, je to můj celoživotní problém, že hraju hodně jemně a snažím se využívat jiných barev trombonu. Nejsem klasický hráč dechovkového typu, kdy ten tón může být takový břeskný, spíš se snažím hledat jemnější, sametovější barvy nástroje. A to nejen u trombonu, ale i u trumpety, ke které jsem se vrátil.“

Hudba je jiný jazyk, kterým jsme pozapomněli hovořit.

Také vedete semináře na fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Řekněte mi, co je jejich obsahem?

„Jsou to takové hlasové dílny, které trvají často jen blokově, to znamená pátek, sobota, neděle celý den a je tam zhruba patnáct studentů a postupně zjišťujeme, že náš hlas má obrovskou sílu a že projev, který máme často zablokovaný jedním malým, nenápadným soudem v dětství, se dá za tři dny naprosto odstranit. Takže studenti, kteří v pátek tvrdí, že budou jen sedět a nic dělat, tak v neděli odpoledne zpívají pětihlas a mám pocit, že je to baví. Přijde mi, že hudba, aspoň ta, kterou provozuju, je jiný jazyk, kterým jsme už pozapomněli hovořit. Nesetkáváme se s tím tak pravidelně a s takovou silou jako dřív, kdy lidé chodili do kostela a slyšeli tam jednou za týden hrát hudbu a byl to pro ně obrovský zážitek, který se do nich poměrně hluboce zapsal.“

Vy jste spolupracoval s celou řadou skvělých režisérů, Arnoštem Goldflamem, Davidem Drábkem nebo Jiřím Adámkem. Nakolik se jejich přístup ke scénické muzice shoduje, nebo naopak liší?

„Já myslím, že každá režisérská persona má nějaký vlastní přístup a je úžasné s nimi navázat tvůrčí kontakt a je úžasné jak každý z nich hudbu používá jiným způsobem. Jestli je něco spojuje, tak právě to, že ji používají a s citem.“

Na závěr Záletů nesmí chybět štafeta otázek. Minule tu se mnou byli Eva a Václav Ševčíkovi a tady je jejich otázka pro vás. „Já bych se chtěla zeptat, když skládá dětskou tvorbu, jestli může sledovat reakce dětí. Dospělí někdy zakrývají emoce, kdežto děti jsou hned otevřené, a jestli to takhle funguje i v hudbě.“

„Mám možnost sledovat bezprostřední reakce už jenom z toho důvodu, že v Minoru s kamarády píšeme hudbu a tím, že tam stojíme v kapele, tak vidíme okamžitě, jaké reakce jsou a můžeme na to zareagovat, někde zrychlit tempo, někde se do toho víc položit. Je to každodenní koncert.“

Spustit audio

Odebírat podcast

Související