Impresário ze Smyrny

V této hře hrál Ondřej Vetchý, Nela Boudová, Jaromír Dulava, Petr Nárožný, Stanislav Zindulka, Dana Černá, Pavel Kikinčuk, Lada Jelínková a další. A protože toto zkoušení bylo velmi plodné na divadelní vejšplechty, některé vám právě teď představím, abychom nový rok 2025 začali pěkně zvesela, i když se kvůli tomu musíme vrátit o dvacet let dozadu, do roku 2004!

Ondřej Vetchý a Jaromír Dulava jsou kamarádi. Oba mají psy. Kokršpaněly. Jaromír Dulava, přezdívaný Lála, má Filipa a Ondra má Báru. Oba psi chodí se svými pány do divadla. Jednou přišla Bára na zkoušku, a zatím co Ondra u baru pil ranní kávu, Lála se sklonil nad Báru, která se uvelebila na pohovce, na Ondrově bundě, a cosi jí vyprávěl. Těžko říct, co to bylo, ale Ondra se na ně najednou od své kávy otočil a s kamennou tváří pronesl, Lálo, jestli máš nějaký problémy, nepřetahuj je na to zvíře!

Jednou, před výstupem Petra Nárožného si Nela Boudová s Lálou Dulavou ještě rychle zkoušeli svůj milostný výstup. Schovali se na posteli pod deku a pokoušeli se o milostné hrátky. Petr Nárožný, připravený na svůj výstup s Ondřejem Vetchým, na ně s údivem ukázal. „To už je po zkoušce?!“

V devadesátých letech, kdy ještě nebyly mobily a v Činoherním klubu byla pouze jedna kancelář kousek od dámské a pánské šatny, zazvonil právě v této kanceláři telefon – pevná linka. Petr Nárožný, který stál opodál, telefon zvedl a aniž by nechal volaného říci jediné slovo, klidným hlasem řekl: „Dobrý den. Činoherní klub. Ondra Vetchý tady není.“ A teprve potom nechal překvapeného volajícího říct, co potřebuje a pokračoval s ním v rozhovoru. „To vám milerád řeknu. Pokladna bude otevřená od patnácti hodin. Těšilo mě. Na shledanou.“

Položil telefon a nám, co jsme stáli kolem, vše vysvětlil. „Tohle já používám pořád. Člověk si ušetří čas. Každý druhý telefon je totiž ženský hlásek, který shání Ondřeje.“

„Včera jsem zavolal Petrovi Nárožnému,“ vyprávěl nám jednou po ránu Ondřej Vetchý o své chvályhodné snaze naučit se text. „Říkám mu, Petře, nechcete si říct text?“ Petr chvíli mlčel a pak se mě nechápavě zeptal, a to jako jak?

„Po telefonu. První obraz.“ Petr zase mlčel a po chvíli suše konstatoval, vy jste vožralej. Bránil jsem se. „Nene! Nejsem! Ale brzy budu! A pak mi to Petr položil,“ smutně skončil Ondřej příhodu s Petrem a šel si text říct se mnou.

Petr Nárožný jednou při zkoušce řekl svou repliku tak, že jsme se všichni zasmáli. Po něm měla mluvit Nela Boudová, ale Standa Zindulka ji zarazil. „Nelo, při představení začni mluvit, až dozní smích!“ Petr se zatvářil velmi pochybovačně. „No, Stando, dozní smích, dozní smích. To zní sice hezky, ale příbuzný nebudou na každým představení…“

Režisér Smoček pochválil ráno před zkouškou představení, které bylo večer, a Ondřej Vetchý přikývl. „Však jsme to taky po představení rozjeli! Do rána! I pan Nárožný tady byl!“ „A Petr vydržel,“ vyzvídal pan Smoček a Ondra přikývl. „Vydržel! Protože von to neplatil!“