Masakr v Činoherním klubu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ivana Chýlková, Vladimír Kratina, Jaromír Dulava v představení Bůh masakru

Divadla se pomalu chystají zase hrát. Činoherní klub se v létě předvede také na letní scéně ve Valdštejnské zahradě, kde můžete například 24. července vidět představení Bůh masakru.

A já teď, společně s vámi, zavzpomínám na podzim 2008, kdy jsme hru Bůh masakru v Činoherním klubu zkoušeli.

Možná si řeknete, když jsem u divadla od svých osmnácti let, že jsou pro mě divadelní zkoušky všechny stejné. V deset začnu napovídat, za čtyři hodiny skončím a jedu do Kolína. Není to pravda.

Jsou zkoušky, které miluju a těším se na ně, a jiné, které „přežívám“. A nejde vůbec o to, jakou hru zkouším a s kým, jde o fluidum na zkouškách.

Od září do 16. prosince 2008, kdy byla premiéra, jsme zkoušeli hru, Bůh masakru, která se v Činoherním klubu s obrovským úspěchem, hraje stále. Hru režíroval Ondřej Sokol a hrají v ní čtyři herci, kteří představují dva manželské páry. Ivana Chýlková s Jaromírem Dulavou a Vladimír Kratina s Jaromírou Pleštilovou.

Tihle čtyři jsou na jevišti od začátku do konce a řeší jednu jedinou věc. Jejich jedenáctiletí synové se poprali a jeden vyrazil zuby druhému. Proč se hra jmenuje Bůh masakru, to vám neprozradím, přijďte se podívat do Činoherního klubu nebo do Valdštejnské zahrady!

Kromě toho, že zkoušení této hry mělo fluidum, měli jsme také z první ruky všechny informace o taneční televizní soutěži StarDance, protože jsme v ní měli zastoupeného Vladimíra Kratinu. Vzpomínáte si na něho? Když byl diváky „vyhozený“ dva týdny před naší premiérou, ulevilo se mu, protože nečekal, že se dostane tak daleko.

„Dopadlo to dobře. Ostudu jsem si snad neudělal, teď budu mít klid na zkoušení a pak snad konečně i na to, abych koupil Ježíška…“                                                                         

Napovídání této hry bylo pro mě náročné, protože herci mluví své texty jeden za druhým, často jsou to krátké věty, a oni, i když text uměli, nevěděli, kdy mají mluvit, takže jsem byla ostře sledovaná nápověda, která nejenom napovídala, ale také ukazovala, kdo kdy mluví.

A věřte mi, bylo těžké odhadnout, jestli herec ví, že mluví, nebo dělá pauzu, nebo opravdu neví text a čeká, až mu jeho nápověda napoví! Snažila jsem se, abych vystihla ten správný moment, ale ne vždy se mi to podařilo.

Jednou jsem měla pocit, že Ivana Chýlková zapomněla text, tak jsem jí napověděla větu, kterou měla říct: Neučte mě znát Afriku.

Nechápavě se na mě podívala do první řady, odkud při zkouškách napovídám.

„Prosím? Já tě neznám, Patriku? To taky říkám?“

Jindy si zase stěžovala, jak se jí text špatně učí a Lála Dulava ji uklidňoval, že jemu také, ale Ivana zavrtěla hlavou.

„Ty to umíš, ale tobě to vždycky zkazí Irena.“

A takových drobných impertinencí bylo víc, nicméně i tak mělo naše zkoušení fluidum a na každou zkoušku jsem se těšila.

V den premiéry jsem šla koupit každému takzvané zlomvazky - to jsou dárečky, které si dáváme v divadle před premiérou a přitom obdarovaného kopneme, popliveme a řekneme, Zlom vaz!

Naproti bývalému kolínskému pivovaru mám svůj oblíbený obchůdek, který je zároveň i zastavárnou. A když vám řeknu, že mě pět zlomvazek, čtyři pro herce a jedna pro pana režiséra, stálo sto dvacet korun, nebudete mi to věřit!

Největší radost měla ze své zlomvazky Ivana Chýlková! Ve hře mluví o tom, že napsala knihu o Africe. Tak jsem jí koupila třiceticentimetrovou figurku černocha na baterky. Když se figurka zapne, tancuje a zpívá a ještě k tomu kouří marjánu, kterou má namalovanou i na tričku!

Vsadím se, když Ivana přišla po premiéře domů, že černoch z kolínské zastavárny u Krausů tancoval, kouřil a zpíval, dokud se mu nevybily baterky…

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Sestru se mi nikdy nepodařilo dočíst. Citlivého člověka jsem poslechla až do konce.

Iva Jonášová, šéfredaktorka Radia Wave

citlivy_clovek.jpg

Citlivý člověk

Koupit

Nový román českého básníka, prozaika, překladatele a publicisty, ve kterém se prolínají groteskní a tragické prvky a který vypráví příběh ze žhavé současnosti. Jáchym Topol získal za tento titul Státní cenu za literaturu.