Já chci hrát divadlo!

Jednou večer jsem se šla projít do parku, a když jsem se vracela na pokoj, do výtahu se mnou nastoupila rozjařená omladina, která se vracela z diskotéky, a jeden z nich na mě ukázal prstem.

„Vás jsem viděl na nástěnce! Na plakátě! Budete tady mít besedu! Děláte v divadle!“ Když jsem přikývla, pokračoval.

„Říkejte mi Julii, já budu dělat Romea! Já jsem vždycky chtěl hrát divadlo!“

Řekla jsem mu, že sice napovídám, ale hry nazpaměť neumím a Julii už vůbec ne, ale on to nevzdal.                                            

„Jste přece i spisovatelka! Tak něco pro nás napište! A zahrajeme si to tady!“                   

No, víte, já mám takovou zvláštní vlastnost. Máme třeba před premiérou, pomalu nevím, kdy koupím domů chleba, ale stačí, aby mi zavolali z redakce, že druhý den potřebují dvoustránkovou povídku o Vánocích a doma sice není chleba, ale v redakci mají povídku.

A tak jsem Romeovi slíbila, že něco vymyslím, ve svém poschodí jsem z výtahu vystoupila, šla jsem na pokoj a za deset minut jsem přišla na to, jak to udělám!

Měla jsem s sebou v lázních svoji knihu, Když se ženy domluví. Byla v ní povídka, „Mikuláš Holzman“ a v té povídce byl krátký dialog Othella a Desdemony ze hry Othello.

A tak zatímco si Pavel, jak se ten divadelní nadšenec jmenoval, užíval druhý den procedury, já tuhle povídku několikrát okopírovala, udělala jsem si poznámky a pro případ, že by podobných divadla chtivých „Pavlů“ bylo víc, vymyslela jsem i několik dalších postav, které v povídce nebyly.

Odpoledne jsme se s Pavlem sešli. Když jsem mu řekla, jak si to představuju, nadšeně mi všechno odkejval a výsledek byl, že jsem povídku zdramatizovala. To znamená, že jsem její text rozepsala do jednotlivých rolí, a na třech zkouškách jsme tuto mini - hru s obrovským nadšením nazkoušeli.

Zájem o divadlo byl tak velký, že role, které jsem připsala, nestačily. Musela jsem přidávat další a další, takže jsme nakonec měli Vyprávěče, Desdemonu, Othella, jednu Nápovědu, tři Rekvizitáře, dvě Garderobiérky, jednu Maskérku, dva Osvětlovače, dva Zvukaře a čtyři Kulisáky.

Čtvrtou zkoušku jsme měli na jevišti v kinosále a když jsme se rozcházeli, věděli jsme, že žádná další zkouška už nebude. Za hodinu máme premiéru a po ní bude moje beseda. Rozhodli jsme se totiž, že naše mini-divadlo bude předskokanem mé besedy...

Seděla jsem v první řadě a bála se, že mé herce plné hlediště znervózní, to se stává i profesionálům, ale stal se pravý opak! Oni doslova vyrostli! Všichni! Hráli s diváky! Přidávali si texty! Bylo to úžasné!

Na konci se postavili na jevišti do řady a užívali si nadšený a nekonečný potlesk! Když potlesk slábl, začali všichni, někteří za pomoci druhých, slézat z jeviště mezi diváky. To jsem vymyslela schválně. Chtěla jsem, aby si potlesk užili do posledního tlesknutí a udělala jsem dobře!

Celou dobu, co moji herci slézali z jeviště dolů, jim diváci tleskali, a pokračovali, i když už všichni moji herci stáli pod jevištěm a znovu a znovu se klaněli...

Byl to obrovský úspěch! Nejenom ten večer. Nikdo z nás si neuvědomil, jaký bude mít naše představení dopad na pacienty, kteří byli v lázních po operacích kyčlí nebo kolen. Druhý den tito pacienti mé mladé herce zastavovali a nepřeháním, se slzami v očích jim děkovali za sílu, kterou jim dali svým statečným vystoupením na jevišti.

Moji mladí herci byli totiž myopaté, například Pavel, který to všechno začal, protože chtěl hrát Romea, ale byli to i pacienti s roztroušenou sklerózou a hlavně mezi nimi byli pacienti s dětskou mozkovou obrnou...