Jak nápovědě vyrvali dítě z náruče

Když v březnu začala karanténa, zákaz cestovat z okresu do okresu, testování, potvrzení od zaměstnavatele, že jedeme do zaměstnání a další opatření, na která si už všichni zvykáme, psaly jsme si s redaktorkou z jednoho časopisu, kam píšu fejetony.

Zajímalo ji, jak žiju a jestli jsem zdravá.

Po pravdě jsem odpověděla, že zdravá jsem a co se divadla týče, že se pro mě nic nezměnilo. Už dvacet sedm let napovídám v Činoherním klubu jenom při zkouškách a teď také. A protože jsem v divadle jedna nápověda a s nikým se nemůžu střídat, jsem v současné době nejvytíženější zaměstnanec. A tak zkoušíme a zkoušíme, máme tři premiéry „u ledu“ a do konce května k nim přibude čtvrtá.

Odepsala mi, že obdivuje naši motivaci, že pracujeme dál bez vidiny toho, kdy se zase začne normálně hrát. „Moc vám držím palce,“ popřála mi nakonec. „Ať už se situace srovná. A my, diváci, pak budeme co nejvíce chodit, abychom vám to vynahradili. Myslím si, že tak, jako se herci těší na diváky, těší se i diváci na herce...“

Samozřejmě, že hercům diváci chybí. Samozřejmě, že nesou hodně útrpně, že denně zkouší, ale nikdo nezná termín premiéry před diváky. Moji kolegové ani netuší, jak dobře jim rozumím.

Než jsem přišla do Činoherního klubu, napovídala jsem pětadvacet let v kolínském divadle. Byly jsme tam dvě nápovědy a každá jsme měla svoji hru. Napovídaly jsme při zkouškách, při premiérách, napovídaly jsme, když se hrálo v Kolíně, a jezdily jsme na zájezdy.

Když jsem v květnu 1994 přišla do Činoherního klubu, byla jsem nadšená tím, že budu napovídat jenom při zkouškách, většinou od deseti hodin do čtrnácti, takže hned po zkoušce jsem jela do Kolína. Dceři bylo tehdy jedenáct, chtěla jsem s ní být co nejvíc.

Začaly moje první zkoušky, seděla jsem v první řadě, odkud jsem napovídala, po dvou měsících přišly generální zkoušky a nakonec přišla premiéra, na které mě už nikdo nepotřeboval.

Bylo mi strašně, i když jsem od začátku věděla, že v Činoheráku nikdy nebyla nápověda při představeních. Máme malé jeviště, diváci sedí kousek od herců – pro nápovědu by nebylo na jevišti místo a herci jsou zvyklí, hrát bez nápovědy.

Věděla jsem to, a přesto mi bylo strašně. Jako kdyby mi vyrvali z náruče dítě, které jsem vypiplala.

Na premiéru jsem přijela, popřála všem Zlom vaz!, ale byla jsem tam zbytečná. Každý měl svoji práci. Moje práce skončila den před tím, při veřejné generálce.

A tak když představení začalo, šla jsem na vlak a chtělo se mi brečet. Vzpomínala jsem na kolegy, aby jim nevypadl text, když tam nejsem, koukala jsem na hodinky, kdy už bude přestávka, stýskalo se mi po partě, se kterou jsem byla víc jak dva měsíce každý den, po partě, která mě už dneska nepotřebovala - prostě mi bylo, jako když mi z náruče vyrvou moje dítě...

Trvalo mi deset let, než jsem si zvykla, a pak jsem přestala na premiéry jezdit. Kolegům popřeju Zlom vaz! při poslední generální zkoušce, někdy jim dám k premiéře dárečky a druhý den večer, když v Činoherním klubu začne představení, se na kolegy napojím a držím jim palce doma, v Kolíně.

Popsala jsem vám, moji milí posluchači, své pocity nápovědy, abyste si mohli lépe představit, jak musí být hercům, kteří zkouší a zkouší, ale představení před diváky zatím nemají...

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.