Petr Nárožný

Petra Nárožného znám od května 1994, kdy jsem nastoupila do Činoherního klubu jako nápověda. Měla jsem z něho obrovský respekt a ten jsem cítila i z ostatních kolegů, nicméně já byla „ta nová nápověda“, takže můj respekt se někdy podobal strachu. Pracovní setkání s Petrem mě čekalo až v září, po dovolené, kdy jsme začali zkoušet komedii, Vodní družstvo, kde Petr hrál vodního inženýra.

V prvním obraze měl dlouhé špalky textů, které už uměl a tak mým úkolem bylo, hlídat ho a kdyby mu text vypadl, včas mu napovědět. Když tenhle čtyřstránkový textový maraton skončil, Petr se podíval do první řady, odkud jsem napovídala a pomalu šel po jevišti ke mně. Skoro jsem nedýchala a čekala, co řekne. „No... klobouk dolů! Já už zažil hodně nápověd, ale s vámi to Činoherák vyhrál!“ Začala jsem říkat něco, jako že ne, že zas takový zázrak nejsem, ale Petr mě přerušil. „Ne! Komu čest, tomu čest!“

Tak jsem si oddychla a od toho dne Petrovi napovídám s pokorou a úctou, až doteď! 14. dubna 2020, mu bylo osmdesát dva let a rozhodl se v Činoherním klubu skončit. Zdá se, že to myslí vážně. Na rozloučenou plánuje Činoherní klub s Petrem několik besed s diváky a já si pro vás připravila několik Petrových divadelních vejšplechtů ze zkoušek hry, Návrat do pouště, která měla v Činoherním klubu premiéru před dvaceti lety...

V divadlech se běžně zkouší od deseti hodin do čtrnácti. Režisér Roman Polák, který do Prahy jezdil ze Slovenska, nám při jedné zkoušce oznámil:

„Zítra skončime o trináctej. V trinácť desať musím sedet v autobuse." Petr se k němu naklonil a hlasitě, abychom to všichni slyšeli, se zeptal, a nejede vám něco dřív?

Petr měl říct Milce Vášáryové: „Ostatně, dlouho jsem se mezi těmi dvěma sestrami nemohl rozhodnout a víc jich tam neměli."

A Petr si při jedné zkoušce trochu změnil text.

„Ostatně, dlouho jsem se mezi těmi dvěma sestrami nemohl rozhodnout, víc jich tam neměli... a do táty se mi nechtělo!"

Petr hrál celé představení v ponožkách, neobutý. Jednou se ho někdo ptal, o čem ta hra vlastně je a Petr mu suše a stručně odpověděl:

„Párkrát se s Milkou Vášáryovou pohádáme, pak se vobuju a je konec."

Deset dní před premiérou projevil Petr před režisérem Polákem určité pochybnosti o tom, zda se stačí do premiéry všechno udělat.

„Ale pane Nárožný, vždyť prvý a posledný obraz je pekný,“ odpověděl spokojeně režisér, ale Petr se uchlácholit nedal. „No jo, ale těch vobrazů je šestnáct! Co s tím, co je mezi tím prvním a posledním?“

Během zkoušení se hodně diskutovalo. Proč tohle a ne tamto, proč právě tohle takhle, proč ne tamto jinak a tak podobně. Režisér Polák se po jedné takové debatě snaživě zeptal Petra Nárožného, který měl určité pochybnosti o zkoušené pasáži.

„A čo by vám pomohlo, pán Nárožný?“

Petr se zatvářil pesimisticky. „Nic. Jiná hra. Jedenáctý přikázání. Nebo Hrátky s čertem, kde bych hrál Trepifajksla!“

Na jevišti je velká společnost. Petr má říct větu, Jdu dovnitř, je horko a koušou tady komáři, a má odejít ze scény. Ale jednou to při zkoušce bylo trochu jinak. Chvíli před tím, než k této větě došlo, Petr kolem sebe několikrát kopl, a pak rozzlobeně řekl, Jdu dovnitř, je horko a koušou tady veverky! A při odchodu ze scény ještě několikrát po dotěrných veverkách kopl nohou...

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.

moderátor Jan Pokorný

tata.jpg

Tata a jeho syn

Koupit

Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.