Babiččina moudrost

V polovině padesátých let mi bylo pět let. Maminka byla se mnou a s bráškou, o dva roky starším, doma. Nebyla jsem tedy v dětském kolektivu, o kterém se říká, že je krutý, ale přesto jsem si každý den uvědomovala, že jsem postižená.

Mohly za to starší kolínské ženy, které byly z mého dětského pohledu naprosto neomalené! Koukaly totiž po mé slabší levé noze tak urputně, že se po některých babička oháněla nákupní taškou a maminka se jich vztekle ptala, proč na to dítě tak čumíte?!

Své postižení jsem si nijak fatálně neuvědomovala, ale kvůli mamince a babičce mi neomalené pohledy starších kolínských žen vadily a tak na sebe moje následující zvědavá otázka nedala dlouho čekat.

„Babi, a kolik peněz bych potřebovala, abych měla nožičku zase zdravou?“

Zase zdravou. Do čtyř let jsem totiž byla zdravá holčička, která šla s bráškou v srpnu 1954 na kolínské posvícení dopoledne s tátou, a odpoledne s mámou a večer jsem už byla holčička nemocná. Vybrala si mě dětská obrna.

Levá noha se brzy začala od pravé lišit. Lýtko bylo hubenější, chodidlo trochu zdeformované a chůze se těmto změnám musela přizpůsobit. Když k tomu připočtu neomalené pohledy starších kolínských žen a jejich otázky, holčičko, a co to máš s nožičkou, a připočtu k tomu, že se v té době pořád řešily peníze, kterých nebylo nikdy dost, měla moje otázka pro babičku své opodstatnění.

„Babi, a kolik peněz bych potřebovala, abych měla nožičku zase zdravou?“

Pamatuju si její smutný, krátký pohled, který by byl možná delší, ale vzala mě hned do náruče.

„Irenko, žádné peníze na světě ti nepomůžou, abys měla nožičku zase zdravou. I kdybys měla všechny peníze, co jich na světě je, tvoje nožička bude nemocná celý tvůj život.“

Babiččinu odpověď jsem nebrala dramaticky. Zeptala jsem se a dostala jsem odpověď, ze které jsem nasála, kromě informace o tom, že se nemocné nožičky nikdy nezbavím, i svůj celoživotní vztah k penězům. Peníze nejsou všemocné.

V rodině si maminka s tetami pořád navzájem půjčovaly peníze a vracely si je tak, jak slíbily. Tety s maminkou věděly, kdy bere babička důchod a většinou k ní některá z nich přišla, aby si půjčila a hned se domluvily, kdy je vrátí.

Nikdy se nestalo, že by některá nevrátila to, co si půjčila. To se nedělalo! I tohle poučení jsem nasála do života. Když nemám peníze a potřebuju si půjčit, mám jistotu, že mi půjčí v rodině, ale nikdy nesmím nikomu zůstat nic dlužná.

Zároveň jsem věděla, že když na něco peníze nejsou, je zbytečné po tom toužit a otravovat se tím a je daleko lepší, snít o tom, jak si jednou, až vyrostu a budu mít peníze, koupím to, po čem toužím teď.

A takhle jednoduše se v mých pěti letech, v roce 1955, zformoval můj vztah k penězům a zůstal stejný po celý můj život.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.