Monika a matematika

Před zahradou jsem se podívala do tašky, jestli mám pytlík s piškoty. Teta měla totiž pitbulku. Monika byla strašně hodná, ale svou radost projevovala skákáním a já se vykupovala piškoty.

Na zahradě nebyla a bouda byla prázdná. Odemkla jsem dům. Bylo zamčeno na dva západy. To znamenalo, že v domě nikdo není. Aha, jsou s Monikou venku, napadlo mě.

Scházím po schodech do suterénu a vtom ze zadní místnosti, kterou teta využívala jako skladiště všeho možného, vyběhla Monika.

„Ale, ale! Tebe tady zapomněli a odešli, co?"

Ukázala jsem jí piškot, vyšla jsem nahoru a hodila jí ho do zahrady. Vesele za ním skočila, já zamkla dům a opět jsem scházela dolů. Když jsem u sebe odemkla, vyběhl proti mně ze zadní místnosti další pitbul!

Vyděsila jsem se, přibouchla za sebou dveře a protože se pitbul dobýval za mnou, strčila jsem klíč do zámku a zamkla. Skákal na kliku a já horečně přemýšlela.

Takhle skáče na kliku Monika! Takže pitbul za dveřmi je Monika! Ale co to bylo za pitbula, kterého jsem vyhodila na zahradu?

Můj matematický mozek rychle vyhodnotil situaci. Teta před týdnem říkala, že chce nechat Moniku připustit. Aha! Pitbul, kterého jsem vyhodila na zahradu, byl cizí pitbul a na kliku teď skáče Monika! Je to jasné. Teta nevěděla, že dneska přijdu, nechala oba psy v domě, aby se mohli na sebe láskyplně soustředit a nerozptylovali se tím, co se děje za plotem. No jo, ale jak se na sebe mohou láskyplně soustřeďovat, když jeden je na zahradě a druhý skáče v chodbě na kliku?

To je tedy situace!

Abych se pokusila dostat cizího pitbula za Monikou do domu, to jsem si netroufla, i když se zdá, že tihle dva pitbulové jsou mírumilovní a za piškot udělají všechno, ale představa, že cizího pitbula lákám ze zahrady do domu, mě trochu děsila. 

Tak jsem z tašky vytáhla další piškot a pootevřela dveře. Pohledem na Moniččino bříško jsem se přesvědčila, že je to opravdu dáma a ne pán, ukázala jí piškot a vyvedla ji nahoru ke dveřím. Otevřela jsem je a Monika vyskočila za piškotem na zahradu stejně plavně jako její nápadník před chvílí.

Rychle jsem zamkla a scházela dolů potřetí. Tak si to hezky venku užijte, když jsem to takhle pomotala, říkala jsem si, vzala jsem za kliku a najednou jsem cítila, že ke mně někdo běží. Vrazila jsem dovnitř, přibouchla dveře a zamkla. Ten někdo se ale dobýval dovnitř!

Proboha! V domě je zloděj! Srdce se mi rozbušilo strachy. Poprvé v životě jsem se ocitla v situaci, kdy jsem nevěděla, co mám dělat a bála jsem se!

Musím zavolat tetě!

Zatímco jsem hledala mobil, můj matematický mozek se vzpamatoval. V domě nemůže být zloděj, když jsou tady dva pitbulové! To by ten zloděj musel být blázen!

Ten někdo za dveřmi skáče na kliku úplně stejně, jako to dělá Monika! Musí tady být třetí pitbul! Jasně! Teta pro jistotu pozvala dva pitbuly - ženichy, aby si budoucí štěňátka pojistila! Vyťukala jsem její číslo, když se ozvala, vychrlila jsem na ni, že jsem nevěděla, že jsou v domě tři pitbulové a že jsem Moniku s tím jedním pustila na zahradu, a jestli mám za nimi pustit i toho třetího. Ale že se ho bojím, protože mě nezná a nemusí být tak hodný, jako byl ten první! Teta chvíli mlčela.

„Bětuško, prosím tě, řekni mi to ještě jednou!"

Zopakovala jsem jí, co jsem během několika minut prožila za hrůzu a do toho se na moje dveře neustále dobýval třetí pitbul. Když jsem skončila, teta se rozesmála.

„Bětuško, doma je jenom Monika! Já nechala otevřené okno v zadní místnosti a ona tam skáče ze zahrady!"

Teta se smála čím dál víc a mně to konečně došlo...

Nechala jsem Moniku skákat na kliku a šla si sednout ke své matematice, u které mám jistotu, že jedna a jedna a jedna, jsou opravdu tři...