Janičko, můžu se tě na něco zeptat?
Janička a Jeníček, spokojení čerství třicátníci, se už čtyři roky milovali. A jeden celý rok spolu bydleli v novém bytě, který měli skoro zaplacený, protože oba měli milující rodiče, kteří jim na nový byt přidali.
Včerejší sobotní ráno bylo přenádherné. Janička s Jeníčkem se povalovali v posteli a přemýšleli, co si dají k snídani. Kdo snídani udělá, bylo jasné. Během týdne si ji připravoval každý sám, ale o víkendu ji měl na starosti Jeníček, ale tomu se ještě nechtělo vstávat.
„Janičko, jestlipak víš, že už v tomhle našem krásném bytečku, bydlíme rok,“ zeptal se a Janička se rozesmála.
„Abych to nevěděla, Jeníčku! Tohle všechno jsem vymyslela já! A celý rok jsem tohle naše hnízdečko zařizovala! Všechno já!“
„Janičko, ty máš všechno promyšlené,“ pochválil ji Jeníček. „A proto je to tady dokonalé!“
„Máme to tady dokonalé, protože ty jsi dokonalý, Jeníčku,“ zašeptala polichocená Janička a Jeníček se od ní v tu chvíli trošinku odtáhl.
„Janičko, rád bych se tě na něco zeptal...“ Zvědavě se na něho podívala.
„Zeptej se, na co chceš, Jeníčku, ale rychle, protože už začínám mít hlad!“
Když rychle, tak rychle, řekl si Jeníček, a spustil.
„Janičko, já si myslím, že tenhle náš krásný byt je pro nás dva moc velký, a tak jsem si říkal, že se tě zeptám, jestli by tady s námi nemohl být ještě někdo třetí, někdo úplně maličký.“
Sotva to dořekl, Janička šťastně zavýskla.
„Mě to také napadlo! Ano! Chci také něco úplně maličkého! Budeme tady tři! Jeníčku, není to úžasné, že nás to napadlo oba současně? A zrovna v sobotu ráno?“
Jeníčka to sice napadlo už před Vánoci a od té doby se ho to drželo a jenom čekal na vhodnou chvíli. A jak je vidět, vybral si dobrou vhodnou chvíli!
Koukal na zářící Janičku a štěstím se doslova tetelil. Bude táta. Budou mít s Janičkou miminko. Budou tři. A časem možná budou i... i čtyři!
Šťastně si oddychl.
„Janičko, já se bál, že nebudeš chtít!“
Janička se usmála a kývla k jídelně.
„Jeníčku, udělej nám teď snídani, prosím tě. A potom všechno pečlivě probereme.“
Jeníček přikývl.
„Ano! Najíme se a pak všechno probereme krok za krokem, Janičko!“
Ale Janička to začala probírat hned.
„Budeme muset například zajistit balkon, Jeníčku! Je tam nebezpečná škvíra! Mohlo by propadnout!“
„Máš pravdu, Janičko! A nejenom balkon! Budeme muset tomu maličkému přizpůsobit celý byt!“
„To budeme muset, Jeníčku! Bude to maličké! Malinkaté!“
Bylo vidět, že je dojatá, a Jeníček se okamžitě dojal také.
„Bude to naše malinkaté...“
Nestačil ale dopovědět, protože mu Janička skočila do řeči.
„Víš, z čeho mám největší radost, Jeníčku? Že také nechceš do našeho bytečku nic velkého! Víš, já bych byla ráda, kdyby se to vešlo do tašky. Proto je velikost hodně důležitá. Není totiž rasa jako rasa! A každý pejsek je jinak náročný! A hlavně, Jeníčku, žádnou dlouhou srst! Já nesnáším, když jsou všude chlupy…“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
