Jiřina Duchoslavová chtěla péct loupáčky

19. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiřina Duchoslavová rozená Smékalová je dcerou pekaře

Za svobodna se Jiřina Duchoslavová jmenovala Smékalová. Rodinné pekařství znala už jen z tatínkova vyprávění, to ale bylo na hony vzdálené od reality, kterou v jejich pekárně viděla po restitucích. 

Tatínek Smékal z Vysokého Mýta koupil pekárnu v roce 1924, tehdy to byla jen malá dílna s roštovou pecí, kterou během následujících let zmodernizoval. Aby mohl péct chléb pro místní vojenskou posádku - komisárek, musel postavit speciální parní pec.  

Za války si pekla chleba ve Smékalově pekárně i německá posádka. Přitom pekař Smékal prokazatelně podporoval partyzány ukryté v okolních lesích, a to jak pečivem, tak zajištěním radiového vysílání. 

Po únorových změnách v roce 1948 pan Smékal o svou pekárnu přišel. Raději ji věnoval Jednotě s nadějí, že ho v pekárně nechají pracovat. Nestalo se tak a pekárna byla s celým domem v roce 1961 vyvlastněna. Staršího syna komunisté zavřeli a mladší raději emigroval, dcera Jiřina nemohla studovat a po základní škole skončila jako uklízečka v litomyšlské nemocnici.

Jen souhrou šťastných náhod (a povinností plnit socialistické závazky) se Jiřina dostala na střední zdravotnickou školu a stala se z ní zdravotní sestra. Svoje povolání s láskou vykonávala 24 let. Pak přišla sametová revoluce a restituce.

Aspoň ty loupáčky

Paní Jiřina byla s manželem na dovolené, když z rozhlasu poprvé slyšela o tom, že se budou privatizovat Východočeské pekárny. Celý život si v srdci nesla tatínkův sen o pekárně. "Aspoň ty loupáčky bychom tam mohli péct," lákala do svého pekařského snu i manžela. V následujících letech našla podporu nejen u něj, ale i celé jejich široké rodiny. 

V roce 1991 získali pekárnu zpátky, ale v dezolátním stavu.  Základní úklid za pomoci asi dvaceti lidí trval dva dny. "Na konci druhého dne jsme padali únavou, ale čekalo na nás ještě 800 pořádně špinavých přepravek," vzpomíná paní Jiřina, "zdálo se nemožné je vyčistit. Ale museli jsme! Přece nemůže soukromá firma poslat své pečivo v takové špíně! Jenže naše čisté přepravky zůstaly kdesi v obchodech a zpět se nám vrátily jiné a hlavně stejně špinavé, jako byly ty první. Tehdy jsem poprvé  cítila úplnou beznaděj."

Prvním výrobkem, který se v pekárně nepekl přes dvacet let, byl obyčejný rohlík. Měli jsme velké štěstí, že nám po končícím podniku zůstalo osmnáct zaměstnanců, kteří znali a uměli. První měsíce byla výroba jenom na nich a my se učili. Časem začali péct i chléb. Jen na loupáčky nedošlo. "Jejich výroba byla moc drahá, za tu cenu by je nikdo nekoupil," komentuje svůj nesplněný sen paní Jiřina.

Pekařství věnovala 24 let

Manžel paní Jiřiny se staral o stroje, pece a hlavně o jediné auto, které k rozvozu měli. Výrobu nebylo možné přerušit a tak se veškeré opravy budov konaly za plného provozu. Sklubit tyto práce s hygienou, která pravidelně přicházela, byl úkol téměř nadlidský. Pomalu se ale provozovna a celý objekt přizpůsobil nárokům potravinářské výroby a pekárna si získala pevnou pozici mezi konkurencí. 

Po 24 letech předali manželé Duchoslavovi pekárnu svému zeti Pavlu Dejdarovi a odešli na zasloužený odpočinek, věnovat se zálibám, na které kvůli pekárně poslední čtvrt století neměli čas. Ale debaty o pekařině se u nich čas od času stále vedou. 

Spustit audio

Související