Luže a okolí jsou krajem Jiřího Šotoly
Narodil se ve Smidarech, zemřel v Praze. Přesto je jméno básníka, spisovatele a redaktorka Jiřího Šotoly neodmyslitelně spjato s Luží a hradem Košumberk.
Letos si připomínáme výročí 100 let od narození a 35 let od úmrtí Jiřího Šotoly. Básník, spisovatel, literární redaktor, divadelní režisér a autor her i filmových scénářů má silné vazby k Luži a jejímu okolí. A to nejen proto, že si tam v polovině 70. let pořídil chalupu a posléze trávil spoustu času. Ani proto, že si hřbitov v Janovičkách vybral jako místo svého posledního odpočinku. Z tohoto kraje totiž pocházela rodina jeho otce. A její situace po únoru 1953 není nepodobná jedné z hlavních myšlenek jeho nejslavnějšího románu Tovaryšstvo Ježíšovo.
Tovaryšstvo Ježíšovo v Luži
Šotolův první historický román Tovaryšstvo Ježíšovo projednává o rekatolizaci košumberského panství v poslední třetině 17. století, působení jezuitů, stavbě jejich rezidence a poutního chrámu na Chlumku v Luži. Příběh poslední Slavatovny na Košumberku hraběnky Marie Maxmiliány a jezuity Vojtěcha Hada stojí na skutečných historických základech, které autor pečlivě studoval. Ostatně jak hraběnka, tak jezuita jsou v chrámu pohřbeni.
Šotolův příběh ale mluví také o tom, jak pramalou šanci mají jednotlivci proti síle systému, fanaticky prosazované ideologie. Něco podobného pocítila i rodina otce Jiřího Šotoly, když ho jako kulaka věznili a poté vystěhovali z rodného Dobrkova.
A právě Dobrkov je místo, kam jezdil Šotola v dětství na prázdniny a později se rád vracel. A to nejen fyzicky, ale i ve své tvorbě, včetně té básnické. Kromě Dobrkova, Luže a Košumberka píše třeba taky o Morašicích nebo Litomyšli a okolí, kde prožil dětství. Luže je ale Šotolův kraj. Tvrdí to jeho blízcí nebo lidé, kteří se tam s ním potkávali.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
