Kde v Pardubicích dodýchala monarchie

Začátek léta roku 1918 provázel velký hlad, sýpky byly prázdné a rakouskouherské zásobování se hroutilo. A zatímco na vesnicích ještě nějaké zásoby byly, ve městech se už lidé scházeli v hladových demonstracích. Monarchie, která krvácela na frontách, a přitom nedokázala uživit lidi v týlu, nezadržitelně spěla k svému konci.

Pardubické rabování

Lehce se nežilo ani státním zaměstnancům. A tak, když se lidé od dráhy dozvěděli, že Pardubicemi projíždí vlak s potravinami, odstavili ho 6. června na slepou kolej. Řekli to pak svým ženám, ty to řekly svým sousedkám a druhý den brzo ráno se vydaly pro jídlo. Ženy a jejich děti. Pro muže byly takové akce příliš nebezpečné. Pokud by byli chyceni, okamžitě by byli posláni na frontu.

Došlo k rabování vagónů, ve kterých byla údajně slanina. Na nádraží se sbíhali další lidé, až z nich byl dvoutisícový dav. To už neušlo pozornosti četníků, kteří lidi od vagónů odehnali a se zbraní v ruce je drželi v bezpečné vzdálenosti. Lidé se nechtěli rozejít a situace se hrotila každou minutou. Velitel nastoupivší vojenské jednotky velel ke střelbě, které zabránil na poslední chvíli policejní komisař Augustin Jung. Ten lidi přiměl k pokojnému rozchodu.

Rabování železničních vagónů na starém nádraží v Pardubicích|foto: Východočeské muzeum Pardubice

Následkem těchto událostí na hlavním nádraží ale začala váznout železniční doprava a ve směru od Chocně v blízkosti kaple svaté Anny se zastavilo několik vlaků. Mezi nimi také vagóny s potravinami, údajně s cukrem, moukou, kávou, rýží, obilovinami a také s uhlím. A rabování se kolem třetí hodiny odpoledne opakovalo. Opět museli zasahovat četníci a vojsko.

Střílení do lidí

Aby se zabránilo dalším rabování, byly na trať preventivně vyslány vojenské hlídky. Jedna taková pochodovala od hlavního nádraží ke kapli svaté Anny a velel jí maďarský poručík Remeny. U přejezdu ve Sladkovského ulici chytili nějakou ženu podezřelou z rabování, a když ji odváděli, někdo z přihlížejících vykřikl: „Pusťte ji!“ Poručík Remeny uznal tento výkřik jako důvod ke střelbě. A poručil svým vojákům vystřelit. První salva šla do vzduchu, ale při nabíjení druhé došlo k nešťastnému postřelení mezi samotnými vojáky. Poručík Rememy ale situaci vyhodnotil jako útok a velel střílet do prchajících lidí. Výsledkem byli tři mrtví a několik raněných.

Smrtelnou střelu dostal středoškolský profesor Josef Slezák, koželuh František Hatle a dvanáctiletý školák z Ohrazenic Oldřich Kudrna, který byl střelen ze strany do břicha a zemřel o několik hodin později. Byli to náhodní chodci, kteří s rabováním neměli co do činění. Památku obětí dodnes připomíná pamětní deska na domě číslo 433 ve Sladkovského ulici.

Pamětní deska ve Sladkovského ulici připomíná události ze 7. června 1918|foto: Šárka Kuchtová

Maďarský poručík Remeny

Když poručík Remeny viděl následky střelby, velel jednotce k ústupu na nádraží. Sám naskočil na projíždějící lokomotivu a na nádraží přesedl na první vlak do Hradce Králové, kde měla velitelství jeho jednotka. Viděl, jak rozzuření lidé byli, a tušil, že ho budou hnát k zodpovědnosti. Lidé ho v Pardubicích marně hledali na nádraží, v jeho bytě i v hospodě na Veselce. Armáda ho schovala a poručík Remeny zmizel beze stop v Maďarsku.

V Pardubicích bylo vyhlášeno stanné právo a v ulicích se objevily vojenské jednotky s kulomety. To aby pardubické občany nenapadlo pořádat demonstrace.

Pohřební průvod profesora Josefa Slezáka 10. června 1918|foto: Východočeské muzeum Pardubice

Pohřeb jako demonstrace

K demonstraci ale přece jen došlo a to při pohřbu jedné z obětí střelby pana profesora Slezáka. Pohřební průvod šel od kostela dnešní třídou Míru na staré hlavní nádraží. A stal se obrovskou demonstrací proti trouchnivějící rakousko-uherské monarchii. Která tou dobou už nezadržitelně spěla ke svému konci.