Když se muži starají

… a některé ženy to berou jako samozřejmost. Říkají si, ten můj také bere jako samozřejmost, že dělám v práci, přijdu domů a dělám ještě doma, až do večera.

Víte, já si ale myslím, že naše pracovní každodennost, která začíná ráno a končí večer, je přece jenom něco jiného, než pracovní každodennost muže.

Uvědomila jsem si to, když jsem před lety dostala svůj první důchod a narostla mi křídla. Měla jsem důchod a pořád jsem pracovala! Měla jsem dva příjmy! Cítila jsem se poprvé v životě finančně svobodná a v tu chvíli jsem si uvědomila, jak se pan Fuchs celé roky beze slova staral, aby každý měsíc zaplatil nájem, aby mi dal „na jídlo“, aby byly zaplacené pojistky, aby bylo na dovolenou a vlastně měl „na triku“ spoustu dalších nutností, o kterých často věděl jenom on, protože začátkem devadesátých let začal podnikat a hodně věcí šlo mimo mě.

Až teď, když jsem měla tyto své dva příjmy, jsem si vzpomněla, kolikrát mi řekl: Nezaplatili mi. Dluží mi. Nemám teď moc zakázek.

A mně to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Nebyla jsem sobecká ani lhostejná, měla jsem svoji pracovní každodennost, dvě děti, domácnost – ale protože ode mě čekal podporu, většinou jsem ho optimisticky utěšila, oni ti zaplatí, neboj se. Práce bude, uvidíš, že ti zítra někdo zavolá. Moc jsem mu tím asi nepomohla, ale je pravda, že mu vždycky zaplatili a práce měl také dost.

Nicméně jsem z výše uvedených důvodů, na stará kolena, jako pracující důchodkyně, začala pana Fuchse hýčkat.

Když si jde s kamarády sednout do hospody, dostane ode mě na pivo, a má radost jako malý kluk.

Když jede koupit balení mléka, nakoupí spoustu jiných věcí, mezi které se schová i věc, která se v domácnosti rozhodně nepoužívá, ale já ani nemrknu a zaplatím mu celý účet.

Ale musím si dávat pozor! Často totiž konečnou cenu přepisuje! Když to udělal poprvé a před částku 470 korun, připsal jedničku, „skočila“ jsem mu na to a začala jsem účet kontrolovat, protože mi bylo jasné, že konečná částka nesouhlasí s tím, co vyložil v kuchyni na stůl. A když jsem si konečně všimla připsané jedničky, tvářil se tak spokojeně, že mi bylo jasné, že se právě zrodila jeho nejmilejší hra, a měla jsem pravdu.

„Máš účet,“ ptám se přísně, když vidím, že byl zase nakupovat a z tašky vykukují věci, které jsem opravdu, ale opravdu nepotřebovala, nebo jsem je den před tím koupila. Pan Fuchs se zatváří smutně.

„Nedali mi ho.“ Pokrčím rameny.

„Když nemáš účet, nic ti nezaplatím.“

Zmizí ve svém pokoji a za chvíli mi podává účet, na kterém je původních 320 korun, šikovně přepsaných na 820 korun! Tak s ním hraju jeho hru a ještě mu pokaždé dám „od cesty“!

A moje hýčkání má i další formy. Když nemám čas uvařit, dostane ode mě stovku na oběd. To se mu hodně zalíbilo, a když večer vařím na druhý den, někdy to na mě zkouší.

„A stovečka na oběd by nebyla?“ Rezolutně vrtím hlavou.

„Ne. Zítra budeš mít guláš.“ A když se zatváří hodně smutně, dostane tu „svoji“ stovku, ale guláši stejně neujde, protože ho zmrazím.

A tak si takhle hrajeme. A pokud by pan Fuchs náhodou dnešní vypravování nápovědy poslouchal, tak se dozví, že si ho teď, na stará kolena, hýčkám za to, jak se celý život staral o rodinu...