Když se některé mobily hárají

V roce 2001 jsem začala chodit do parku s Athosem, naším druhým jezevčíkem. Tehdy si už mobily začaly mezi námi hledat cestu, ale pořád si nás ještě neosedlaly a tak se tatínkové i maminky dál bavili se svými dětmi, které vedli do školky, ale pak uběhlo pár let a… byl konec povídání!

A tady musím některým maminkám přiznat v používání mobilů, prvenství před tatínky! Za všechny mé zkušenosti s některými maminkami, s mobily a s dětmi, vám teď budu vyprávět jeden, poměrně typický příběh.

Náš třetí jezevčík Baxík má v našem dvanáctiposchoďovém domě dvě oblíbené fenečky a teď si představte, že se obě začaly hárat ve stejnou dobu!

Baxík byl štvanec! Byl jimi posedlý! A když jsem jednou ráno viděla maminku, jak visí na svém mobilu a nevšímá si svých dvou dětí, napadlo mě, že se i její mobil možná hárá! A když se některé mobily hárají, tak zcela logicky se jimi jejich majitelky stávají maximálně posedlé a nejraději by se od nich na vteřinu nehnuly! Nezajímá je nic jiného, než hárající mobil, stejně jako chudáka psa nezajímá nic jiného než fena, která se hárá.

Tahle maminka, která šla ráno se svojí čtyřletou dcerou do školky a dvouletý syn, čekatel na školku, šel vedle nich, měla stoprocentně mobil, který se hárá. Byla k němu totiž doslova přilepená!

Kousek od školky je večerka, kde maminka pravděpodobně dětem kupuje sladkosti, tak nebylo divu, že dcerka tam chtěla jít a něco sladkého koupit, ale maminka, přisátá k mobilu všemi póry, ji nejdříve několikrát okřikla, a když to nepomohlo, dostala dcerka pořádnou herdu do zad, až málem upadla a začala hlasitě plakat.

Maminka s hárajícím mobilem a s plakající dcerou, přešla silnici, na chodníku se otočila a zařvala na dvouletého syna, který se právě zastavil uprostřed rušné silnice, ten k ní rychle přiběhl a chtěl ji vzít za ruku.

„Já chci ruku!“

Maminka se mu ale vyškubla, protože se chtěla věnovat hárajícímu mobilu oběma rukama.

„Nech mě bejt! Ušpinil bys mě!“

Jejich cesta parkem byla poměrně hlasitá. Teď už neřvala jenom dcera, ale i syn, a pokud se maminka na dvě vteřiny odtrhla od hárajícího se mobilu, řvala i ona, ale samozřejmě jenom krátce.

Když se teď v našem dvanáctiposchoďáku hárají ty dvě fenky, je to pro mě náročné, ale daleko víc je to náročné pro Baxíka.

Nejí, doma neustále kňučí, když s ním jdu ven, vříská na celý dům a venku mě táhne po cestičkách, kudy šla jedna nebo druhá fenka, a nepomůže, že trhám s vodítkem, nepomůže, že křičím, Baxi, stůj! Pomalu, Baxi! Pomalu! Je to marné. Je to úmorné a marné!

Po všech zkušenostech, které mám s našimi pejsky, mi je jasné, že našemu Baxíkovi s jeho hárajícími se fenkami, ani mamince, které se hárá mobil, nepomůže nic...