Tepírek mi nenapsal

I tehdy jsem měla v dubnu svátek. Na tom není nic divného. Každý máme někdy svátek. I moje dcera Rita, která své jméno sice v kalendáři nemá, může svátek slavit na Markétu, protože se Rita bere jako zdrobnělina jména Markéta. Margarita.

V roce 2009 mi přišlo daleko víc esemeskových přání, než mi chodí teď. Doba je uspěchaná, a přiznám se, že jsem esemesková přání také přestala psát a pouze na ně odpovídám – pokud je dostanu. Jsem na Facebooku, kde mám spoustu přátel, tak si přejeme většinou tam.

Panu Fuchsovi, který to dubnové ráno 2009 odjel za prací, aniž by si uvědomil, že mám svátek, to připomněl jeho kamarád, sochař Jarda Hylas, ke kterému chodí na zálabskou skálu na kafe, takže než jsem odpoledne přišla domů, stačil koupit růže a bonboniéru a pak mě pozval na zálabskou čínskou kachnu, která byla vynikající. Ale ještě před tím, kolem poledne, jsem zavolala do Žlebů, nejmilejší Ireně, kterou znám. Mamince. Začala jsem optimisticky.

„Tak to máme krásný den, viď, mami?“ Ale maminka naším svátkem nežila.

„Proč? Co se děje? Mně je zima, musela jsem zatopit.“

„Mami, máme dneska svátek!“

Překvapilo ji to. Popřála jsem jí a pak jsme se domluvily, kdy za ní do Žlebů přijedu.

„Tak já mám svátek, a nevím to,“ povzdychla si nakonec.

„Mami, ale já ho mám taky,“ přihlásila jsem se nesměle a maminka se zarazila.

„No jo vlastně, ty taky.“

Nepřekvapilo mě, že mi upírá svátek, protože mi upírá i narozeniny. Když jsem měla narozeniny, nezavolala mi a mně to bylo líto. Když za týden volala panu Fuchsovi a přála mu všechno nejlepší k jeho narozeninám, připomněl jí, že jsem měla narozeniny před týdnem a že mi nepřála.

„Ale jděte, Honzo,“ ohradila se. „Žádný narozeniny neměla! To bych přece věděla!“

Tehdy, v dubnu 2009, jsem celý den čekala na jednu jedinou esemesku, kterou mi v den mého svátku, každý rok posílá Čestmír Souček z Cerhenic u Kolína.

Ale tentokrát jsem čekala marně, protože Čestmír 5. dubna 2009 odešel za svými milovanými kolegy do divadelního nebe.

Pracoval totiž celý život jako inspicient v kolínském divadle. Znala jsem ho od května 1968, kdy jsem do kolínského divadla nastoupila. Bylo mu v té době dvaatřicet. Zůstal celý život svobodný, ale sám nebyl. Spojil svůj život s rodinou své neteře Miriam. Miriam měla syna Martina, a když mu byly asi tři roky, přišla s ním do kolínského divadla na pohádku, ve které Čestmír hrál. Sotva se Čestmír objevil na jevišti, ozval se z ředitelské lóže na celé divadlo Martinův výkřik.

„Tepírek!“

A náš Tepírek se už téhle přezdívky nikdy nezbavil, stejně jako mně nikdy nepřestal říkat, slečno Tvrdíková.

„Nebudu si každý rok zvykat na jiné jméno, slečno Tvrdíková,“ řekl mi, když jsem se vdala poprvé a vítězně pokyvoval hlavou, když jsem se po letech vdala podruhé.

„Co jsem vám říkal, slečno Tvrdíková?“