Když víme, co hledáme, najdeme to
Každý z nás někdy něco hledal, hledá nebo hledat bude. Hledáme partnera, práci, byt – hledáme cokoli. Hledáme, a někdy, když nejsme hned úspěšní, přestaneme hledat a čekáme. Ale jenom čekat, nestačí…
Můj děda sice zemřel dva roky před mým narozením, ale vyrůstala jsem mezi historkami o něm. Byl holič, ale také byl ochotnický herec, režisér, autor divadelních her! Moje babička napovídala, děda, tety a strýc hráli a já měla o svém životě jasno. Budu herečka. Bylo mi šest let, když jsem to řekla před tetou Evou a ta mě pohladila po vlasech.
„Ale, Irenko, ty přece nemůžeš být herečka. Máš nemocnou nožičku. Herečky musí mít nohy zdravé.“ Tomu jsem rozuměla.
„Tak budu spisovatelka,“ rozhodla jsem se ve vteřině, protože knihy jsem milovala a spisovatelé byli pro mě bozi. „A jednou mi vyjde kniha,“ upřesnila jsem tetě své rozhodnutí, a ta přikývla. „Proč ne? U tebe je, Irenko, možné všechno.“
A bylo rozhodnuto. Budu spisovatelka. Nikdy jsem od svého rozhodnutí neuhnula. Všechno jsem k němu směřovala. Četla jsem, pozorovala svět kolem sebe, zapisovala jsem si všechno možné, a těšila se, až budu velká, jak si koupím psací stroj, na kterém napíšu svoji první knihu.
A pak mi bylo osmnáct let, vzala jsem si první půjčku, koupila si svůj první psací stroj a začala na něm psát povídky i romány. A ve stejnou dobu jsem se šla zeptat do kolínského divadla, jestli nepotřebují nápovědu.
Nápověda půjde do důchodu za dva roky, řekli mi. Teď potřebujeme uklízečku a šatnářku. A tak jsem v divadle ráno uklízela a večer jsem byla v šatně. A za dva roky jsem začala napovídat. Nebyla jsem sice herečka, ale byla jsem u divadla. Děda by měl ze mě radost!
Do pětadvaceti let jsem psala jednu povídku za druhou, ale když se mi narodil syn, řekla jsem si, teď kniha počká. Teď je na řadě můj život. Za pár let jsem se rozvedla, znovu se vdala, narodila se mi dcera, a když jí byl rok, řekla jsem si, mám splněno. Mám rodinu, dvě děti, pracuju v divadle, teď už musím dělat všechno pro svoji knihu!
Začala jsem psát povídky, které ve mně zrály jako víno. Každou povídku mi v redakcích vzali, nic jsem nepsala do šuplíku. A také jsem napsala divadelní hru. Hrála se v kolínském divadle celý rok a bylo na ni pořád vyprodáno.
Děda by měl radost
Přišel listopad 1989, vznikaly nové časopisy, byl obrovský zájem o povídky, a o fejetony, mohlo se psát o všem, a tak jsem psala. S divadlem to bylo horší. Kolínský soubor byl v roce 1993 zrušený, všichni jsme dostali výpovědi, ale já se nedala a za rok, začátkem května 1994, jsem nastoupila jako nápověda do Činoherního klubu. Byla jsem opět v divadle. A ne v ledajakém. A jsem tam už víc dvacet let. Děda by měl radost.
Povídky mi vycházely v mnoha časopisech, vítězila jsem na Šrámkově Sobotce, a koncem devadesátých let jsem napsala do třech nakladatelství, jestli by mi nechtěli vydat knihu. Chtěli. A tak mi v roce 2001 vyšla moje první kniha a dneska jich mám třicet jedna.
Co z tohoto mého životního příběhu plyne, moji milí posluchači?
Za prvé, když víme, co hledáme, najdeme to, ale je důležité, abychom věděli, co chceme. A když víme, co chceme, musíme za tím jít. Pořád. Protože když budeme čekat, že naše přání přijde za námi, nikdy se nám nesplní. Musíme jít za svým přáním. Neustále mu musíme jít naproti.
A když se nám něco nepodaří, tak, jak bychom chtěli, musíme se snažit, abychom se dostali co nejblíže k tomu, co chceme. Tak, jako já jsem šla do divadla uklízet, a za dva roky jsem začala napovídat. Tak, jako jsem pořád psala a četla, posílala své povídky do redakcí a měla jsem před sebou svůj sen – knihu. A dneska? Dneska jich mám vydaných, třicet jedna...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou
Ondřej Kepka, režisér a moderátor


Tajný deník čínské císařovny
Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.